Z věže jestřebského kostelíka Panny Marie se na svahy jesenických kopců snáší po šedesáti letech opět hlas zvonu. Obci a kapli jej věnoval místní soukromý zemědělec Josef Jokl (80). Ušetřit potřebných sto dvacet tisíc mu trvalo něco přes dvacet let. Ale že zvon jednou koupí, k tomu se rozhodl už v roce 1966, po dramatickém incidentu s tehdejší mocí, kdy už se loučil se životem. „Jako jediný z obce jsem odmítl vstoupit do družstva i do statku a navíc jsem zůstal křesťanem,“ vzpomíná stařec. „Za to mě jednou v noci odvlekli do lesa a vyhrožovali, že mě zastřelí. Napadlo mě, že pokud přežiji, musím se Bohu nějak odvděčit.“ Estébáci svůj slib nakonec nesplnili, Josef Jokl ano.
Co po mně zbude
Drobný, neobyčejně vitální farmář vítá návštěvníky se širokým úsměvem. Rád si s nimi povídá. Po celých čtyřicet let totality byl odkázán pouze na svých sedm hektarů a několik krav, které mu komunisté milostivě ponechali. Navíc neživil jen sám sebe, ale i mentálně postiženého bratra, o kterého se stará dodnes. Přesto na minulost nevzpomíná zatrpkle: „Vždy jsem nás dokázal uživit,“ říká a s pýchou ukazuje svého stařičkého koně, kterého se nevzdal ani ve zlých časech. Dnes by si mohl koupit lepší traktor nebo novější automobil, ale nemá zájem. Raději z výnosů malého hospodářství a svého čtyřtisícového důchodu nastřádal na kostelní zvon. Za ten, který z věže místní kaple Panny Marie sundali nacisté během války. „Byl to dar jak vesnici, tak Bohu,“ říká pan Jokl.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
