Tiché partnerství

Dozvídám se, že Respekt bude slavit významné výročí. To je vždy důvod k zamyšlení. Pro mě v tomto okamžiku je to odpověď na otázku, jak se mi Respekt líbil a líbí, co pro mne znamenal. Musím říci, že Respekt odebírám od začátku a ještě stále. To je v dnešní pohnuté době věrnost jistě úctyhodná. Teď už je to i jakési tiché partnerství. Za ta léta, co se věnuji problematice „Soužití“, zejména romské menšiny s majoritou a obráceně, snad mohu být pokládán za člověka, který má, řekněme, o této věci přehled. Po pravdě chci říci, že Respekt, kdykoliv se o této věci vyjadřoval, nezpůsoboval mi žádné zvýšení adrenalinu v krvi. A že těch příležitostí k tomu bylo dosti, protože je to problematika ve společnosti žhavá. Tím nechci říci, že jsem se vším všudy souhlasil a ztotožnil se případně i s názorem redakce. To rozhodně nikoliv a nepokládám to ani za možné. Avšak vždy mě články v Respektu evokovaly k zamyšlení a někdy i k potvrzení vlastního názoru. To v mém případě hrálo a hraje dosti významnou roli. Sám se někdy cítím jako osamělý přespolní běžec na dlouhé trati a sebenepatrnější podpora mi pomáhá překonávat překážky, zvedat se po pádech a vidět vzdálený cíl. Rád a podrobně čtu i články, které se týkají všech oblastí života ve společnosti a ve kterých lze jen vzdáleně vypozorovat souvislost s tím, v čem pracuji. Ale já ty souvislosti cítím a vnímám zřetelně a silně. Poddávám se tedy s důvěrou tomuto vedení, protože to v mnohém odpovídá mému způsobu vidění a cítění, a pak - ne…