Člověk je dutina

Přednedávnem vydal filmový publicista Vladimír Hendrich (ročník 1956) knihu, která je vlastně souborem několika žánrově odlišných textů. Je složena z osobní pamfletické litanie, dále z reportáže z prostředí pozdně hippiovské komunity, ve které v San Francisku v polovině 90. let žili hudebníci Jim Čert a Erno Šedivý, a nakonec z pokusu o postižení „rozporuplné“ situace, v níž se Jim Čert ocitl poté, co vyšla se vším všudy najevo některá důležitá fakta o jeho spolupráci s StB v 80. letech. Při vší nesourodosti vytváří Hendrichova kniha nazvaná The FuckingLong Good-Bye (to je název té litanie) a Soumrak glorioly (část o Čertovi) logický celek jak ve stylu, tak v argumentačním obsahu. Bylo by ho možné pojmenovat jako poněkud chaotický, místy mnohomluvný a emotivní pokus udělat si jasno v pocitech deziluze, kterou zažívá člověk, jenž nechce být jen divákem skutků a chování, které považuje za zkázonosné, a přitom si není úplně jistý, jakou formu těmto prožitkům dát. Hendrich proto hledá jakousi rovinu obžalovací a přitom vzápětí empatickou a smír nabízející, jako by po každém vypjatém verdiktu hned zase nabízel ruku k usmíření. Nevyplývá to však ani tak z uhýbavosti, nýbrž z vědomí, že věci, o nichž píše, jsou vážné a pro některé osoby měly těžké důsledky. Jsou však spíš produktem svinstva než svinstvo samo. A případ Jima Čerta alias Akorda a Homéra patří z podstaty věci víc do té první kategorie. V ní ještě existuje možnost ne snad pochopení, ale jistě…