Kdo dnes skutečně zná Josefa Karla Šlejhara (1864–1914), prozaika, o němž jeho generační druh J. S. Machar před sto lety napsal, že je „z hlediska psychologického a psychopatického nejzajímavějším zjevem moderní literatury“, a dokonce že se prý jeho dílem bude české kultura jednou chlubit před celou Evropou? Šlejhar je dnes nanejvýš jedním z jmen, které padne, probírá-li se na střední škole český symbolismus a naturalismus, a jde se hned dál. Je to nepochybně škoda, protože hlavní rysy jeho poměrně rozsáhlého díla by mohly korespondovat s tíživým vnímáním i konce naší epochy. V jeho mystickém rozkladném pesimismu až mizantropismu by přitom šlo nalézt pocity, které člověka přepadají právě dnes, a zároveň v jeho estetické touze po přírodní a duchovní harmonii vypozorovat právě to, co dnešní době chybí a po čem snad i touží. Ale jsou tu i překážky „pochopitelné“: Šlejharův náročný jazyk, předznamenávající jazyk Richarda Weinera, složité větné konstrukce, jistá ponurá monotónnost a zneklidňující bezdějovost, tedy věci, které z četby dělají činnost vyžadující soustředění. Zkrátka žádná atraktivní čísla. A tak vinou těchto a dalších bariér zůstává Šlejhar v širším povědomí autorem jednoho díla, nebo ještě míň, jednoho názvu - Kuře melancholik -, za nímž se ale skrývá jedna z nejsoucitnějších a nejtragičtějších próz české literatury.
Zaskočený divák
V českých kinech nyní běží film režiséra Jaroslava Brabce s tímto titulem. Zdánlivě by tedy mělo jít o…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
