Nikita Michalkov osobně uvedl na filmovém festivalu v Karlových Varech svůj nový film Sibiřský lazebník (1998). Vzdal přitom pateticky hold českému prezidentovi, který se projekce účastnil, českému národu, Barrandovu, kde se natáčely všechny interiéry (protože to bylo levnější než v Rusku), českému pivu a řemeslníkům (kteří pro film vyrobili nádobí). Projevil i smysl pro humor a pointu, když půlhodinové zpoždění vysvětlil ztrátou pásku do kalhot. Všechny rysy jeho úvodního projevu - politická proklamace, národnostní patos, těžba z turistických klišé i ostrovtipné pointy - se pak objevily i ve filmu. To nejdůležitější ale režisér sdělil až po projekci. Byl to návod, jak celé dílo chápat. Shodou okolností se jeho formulace shodovala s požadavkem, který na kinematografii kladl svého času Stalin: film nemá zobrazovat Rusko jaké bylo, ale takové, jaké by mělo být.
Profesionální melodrama
Michalkovova „story“ se odehrává v letech 1885–1905. Vyznačuje se všemi příznaky působivého melodramatu: dominuje jí vášnivá láska krásné ženy a ušlechtilého junkera, frekventanta elitní důstojnické školy. Následuje žárlivost, odvážný útok na vysoce postaveného soka, jeho pomsta, nespravedlivý trest, vězení, vyhnanství, nenaplněná naděje na nové setkání a společný život. Otcovy geny však dědí potomek ústředního páru, adresát filmového vyprávění, který vyroste v Americe, nastoupí do armády a je tak zatvrzele a vznešeně hrdý, jako byl otec, jenž ve vyhnanství na Sibiři…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
