Už tuto středu bude muset vláda znovu rozhodnout o tom, co je jí milejší: zda přání spojenců, nebo kšefty s nedemokratickými režimy. V praktické podobě jde o to, jestli povolit, či nepovolit českým firmám účast na dostavbě jaderné elektrárny v íránském Bušéhru. Šest let starý skandál přitom varuje. Když tajné služby USA a Izraele v roce 1993 odhalily snahu tehdejšího šéfa Škody Plzeň Lubomíra Soudka prodat Teheránu komponenty pro íránský jaderný program, vysloužila si za to Česká republika nálepku „obchodník se smrtí“ na titulní stránce The New York Times. Washington totiž - tehdy stejně jako dnes - považuje Írán za jednoho z hlavních sponzorů mezinárodního terorismu a obává se, že Teherán chce použít získané technologie k výrobě vlastních jaderných zbraní. A i když tentokrát nejde přímo o české reaktory, ale „jen“ o vzduchotechniku, chladicí zařízení a „konzultační služby“, obavy Američanů a Izraele ze smrtonosných zbraní v rukou nevyzpytatelného islámského režimu trvají. A představa, že by se na vylepšení jeho arzenálů měli podílet spojenci z NATO, se jim ani trochu nelíbí.
No, Mr. Soudek
Jadernou elektrárnu v íránském Bušéhru rozestavěl v sedmdesátých letech německý Siemens. Poté, co v roce 1979 převzali vládu nad Íránem ajatolláhové a zavedli zde jeden z nejsurovějších režimů světa, přinutila spolková vláda Siemens z kšeftu vycouvat. Od té doby se Teherán všemožně snaží Bušéhr dostavět. Na uvolněné místo se chtěl počátkem devadesátých let…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
