Na úzké asfaltce uprostřed šumavských hvozdů prudce brzdí trojice terénních aut. Z nejmodernějšího landroveru vyskakuje muž s tmavými brýlemi, v lesnických holinách, saku a bílé košili s kravatou, s plandajícím dalekohledem kolem krku. Jako na povel začnou vrčet dvě kamery a mezi stromy zalitými jarním sluncem cvakají spouště fotoaparátů. Kvůli „řádění“ kůrovce vydal ministr životního prostředí Miloš Kužvart před týdnem dřevorubcům propustku do nejcennějších částí Šumavy a dnes, tedy třetí květnové úterý, si do Klostermannova kraje přivezl speciálním autobusem novináře, aby jim své rozhodnutí vysvětlil.
Inženýři lesních duší
Spor o krásnou šumavskou krajinu se rozhořel počátkem devadesátých let a protivníci se v něm shodnou na jediném: pokud zvítězí protistrana, je se Šumavou konec. Po obrovské vichřici a následné kůrovcové kalamitě před sto třiceti lety přišla Šumava o veškeré své lesy. Horský kraj byl poté z hospodářských důvodů uměle osázen výlučně smrkem. Následující dlouhá desetiletí šumavské hvozdy na rozdíl od Bavorska či Rakouska nikdo neobnovoval, takže dnes jde v drtivé většině o monokulturní porost stejného stáří, oslabený kyselými dešti a nejrůznějšími jedovatými imisemi moderní doby. V roce 1991 se politici rozhodli zřídit na Šumavě po vzoru Bavorska národní park a postupně zde obnovit přirozený les. Za tímto účelem byl národní park rozdělen na tři zóny. Příroda v nejvíce chráněné první zóně (zabírá zhruba třináct procent rozlohy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
