Kniha vzpomínek Bedřicha Placáka (1914–1993) Paměti lékaře působí už na pohled bytelně a „fyzicky“: sedmisetstránkový špalek, jehož obálku tvoří tmavomodře tónovaná fotografie pobřežního útesu, o nějž se rozbíjejí mořské vlny. Na snímcích uvnitř knihy pak vidíme autorovu výraznou, ostře řezanou tvář, fešácky zdobenou knírkem, jemuž se kdysi podle herce Adolfa Menjoua říkalo „menjuovský“. Ony rysy obličeje, rozsáhlost textu i symbolické skalisko na přebalu korespondují s tím, co je vnitřním obsahem knihy: mužný osud, žitý s přímostí, která se vymyká tomu, co zde bylo běžně zvykem; osud formovaný ostrými řezy a riskantními rozhodnutími, jež ale vždy byla motivována pevným přesvědčením, byť se mohlo později ukázat jako mylné a iluzorní.
Doc. MUDr. Bedřich Placák své memoáry sepisoval koncem 70. let, během svých služeb ve vrátnici pražské Lorety. O tuto skvělou příležitost, nabízející dostatek času, se mu postaral normalizační režim, jenž ho nejdříve zbavil vedoucího postu na chirurgickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice, pak ho přeřazoval z jednoho podřadného místa na ještě podřadnější a nakonec, po podpisu Charty 77, mu zcela znemožnil vykonávat lékařskou profesi. (Poté, co se stal v roce 1981 mluvčím Charty, byl vyhozen i z té vrátnice.)
Partyzánské vatry
Placákova životní dráha se tehdy ocitá na konci, který je však zároveň jejím novým začátkem. Opět je jako kdysi outsiderem, hrajícím jen sebe sama a odpovědným jen sám svému svědomí. Je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
