Obraz stavu ducha nad řekou

Představte si to asi takto. Čtvrtek. Pozdě odpoledne, spíše navečer. Pro známé jste na cestě do Anglie. Ve skutečnosti je třeba nakoupit pět kilo brambor, dále zelí, prací prášek - nenechat se ovlivnit reklamou -, zajet do servisu s nabouraným sloupkem favoritu, zaběhnout k zubaři (po kolikáté již!) a vyzvednout špinavý - teď snad přece jen trochu vyčištěný - hubertus z čistírny. Po cestě je třeba zakoupit v branické (absolvent studia češtiny napíše ovšem bránické) trafice jednu dvacetníkovou známku. Tedy, známku za dvacetník. Za dvaceťák. Po cestě si popřemýšlet, jak by se asi po česku řeklo blackhorna, někteří ji zovou nepěkně scheisblasshorn, nu, správnější by asi bylo dujník nebo doutník, též dmýchel není k zahození. Autor se dme pýchou. Vnímáte ty možnosti? Hle, jak mu leží na srdci krása jazyka českého. Kdyby jen oněch zlolajných kritiků, zřejmě nešťastných, závistivých a zatrpklých stvoření, nebylo. Dále cestou přes Jiráskův most. Na pravém břehu vytahují dva kostlivci z vody utopence, na levém policie pronásleduje pašeráky falešných diamantů (máme tu pěkné české třpýtka) převlečené za instalatéry, po nábřeží se žene pozpátku tramvaj bez řidičky v dresu (pěknější je návlečník, vnímáte ten rozdíl?) AC Milán, z vody se vynořuje proutěná ponorka a uvnitř pohodlně usazený bílý moučný červ pozoruje líně slepým periskopem (lépe a češtěji zvodykuk) toho, kdo se to zoufale, nachýlen dopředu, brejle na špičce nosu, s vyceněnými zuby a v rošmaťhaných mokasínech žene po…