Civilizovaný svět už v dnešní době neakceptuje termíny jako kolektivní vina, odplata či odpuštění, řada neméně podstatných problémů však zůstává doposud nevyřešena. Kupříkladu jak nakládat s historickým dědictvím a zda existuje kolektivní paměť. Význam těchto otázek ukazují dva následující případy.
Na Osvětim se už nedívám
První, méně traumatizující, začal při letošním předávání prestižní Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu. Laureát ceny, známý německý spisovatel Martin Walser, postavil svou děkovnou řeč na vnitřním disputu, zda je únosné, aby se konkrétní historické zločiny v dnešní mediální společnosti jakkoliv instrumentalizovaly k dosahování jakkoliv blahodárných cílů. Kde začíná a kde končí právo na osobní, intimní prožitek obětí, pachatelů, jejich potomků a nezúčastněných pozorovatelů? Na takové otázky žádná univerzální odpověď neexistuje. Stejně tak by ovšem podle Walsera neměla existovat ani univerzální „paměť“ či „vzpomínka“, která by na první pohled sloužila k uctívání památky obětí, ale ve skutečnosti by představovala „zbraň“ k umlčení nepohodlného oponenta. Lidská paměť je pro udržování humánnosti konkrétních lidí příliš závažná, než aby ji bylo možné podle potřeby kolektivizovat či deformovat abstraktností. V praxi to ovšem znamená, a tento dopad Walser nezamlčel, že "občas, když už se nemohu podívat nikam, kde bych nebyl vystaven nějakému obvinění, musím si pro vlastní ospravedlnění namluvit, že v médiích vznikla…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 27 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
