„Chcete, aby Vás v Senátu zastupoval člen naší strany Milan Kondr, který vždy vystupuje zásadově a přímočaře, nebo zástupce Strany lidové, která svou obojakost a bezzásadovost prokazuje každým svým činem?“ Dotaz podepsaný Václavem Klausem byl jednou z otázek, kterou před voliče postavily listopadové volby. Něco přes tři miliony lidí na ně odpovědělo kladně či záporně, ještě o milion víc chladným mlčením, tedy volební neúčastí.

Voliči především odmítli opoziční smlouvu, kterou se ODS a ČSSD pokusily ovládnout politický život - to byl hlavní verdikt senátních voleb. Komunální volby zase ukázaly, jak to vypadá na místní úrovni. Dověděli jsme se, že štěpení pravice pokračuje, i když existují pokusy znovu ji složit. Také nalevo máme stále dvě silné strany, z toho jednu extremistickou. Nejlepší zprávou je ale fakt, že vedle do sebe zahleděných partají najdeme nespočet nezávislých občanských iniciativ, které mohou přinést inspiraci i pro elitu z nejvyšších pater zdejší politiky.

Generátor náhodných výsledků

Politici i příznivci poražených stran tvrdí, že volby vlastně nic neřekly. Ani prý nemohly: účast byla příliš slabá, vždyť na druhé kolo voleb do Senátu přišlo jen dvacet procent lidí. Nejlepší přirovnání vymyslel profesor Bohumil Doležal v Lidových novinách. Tak nízko navštívené volby jsou podle něj pouhým „generátorem náhodných výsledků“ a vynesly de facto jediný verdikt: měl by se zrušit Senát, který vlastně nutnost tohoto nesmyslného hlasování způsobil.

Když volby do Senátu splnily svou ústavní úlohu a daly občanům možnost opravit svůj verdikt z posledních voleb do sněmovny, dá se čekat, že je červnoví vítězové a zároveň listopadoví poražení raději interpretují jako „občané nechtějí Senát“ než „dostali jsme na frak“. To však ještě není důvod, aby tuto milosrdnou politickou lež přejímali i nestraničtí komentátoři a vydávali ji za přiléhavou charakteristiku volebních výsledků.

Jak to tedy bylo s účastí? Doplňovací senátní volby se konaly ve třetině z 81 obvodů a na druhé kolo přišlo skutečně „jen dvacet procent“, jinými slovy něco přes půl milionu občanů. Pokud by byly stejným počtem hlasů rozděleny i zbylé mandáty, dohromady by pro Senát hlasovalo jeden a půl milionu Čechů. Vzhledem k tomu, že nám vládne jednobarevná vláda sociální demokracie, které daly v červnu hlas necelé dva miliony lidí, není listopadový počet zas tak zanedbatelný.

Údaj o dvaceti procentech účast v listopadových volbách přesně nevystihuje. Při prvním kole senátních voleb hlasovalo o něco méně než milion, tedy zhruba čtyřicet procent oprávněných voličů. Tři a půl milionu lidí hlasovalo při komunálních volbách. Je to opravdu podstatně méně než při volbách v červnu, kdy bez pár tisíc přišlo volit šest milionů (74 procent) občanů. Nižší zájem v listopadu má dva přirozené důvody. Především - co vlastně lákalo či přesvědčovalo občany, aby k druhým letošním volbám šli? Politici se ani nesnažili psát volební programy a média častěji než o významu voleb spekulovala o tom, že jsou zbytečné. Najít v týdnu mezi prvním a druhým senátním kolem v novinách, televizi nebo rozhlase cokoli pozitivního o horní komoře parlamentu byl nadlidský úkol. Kromě toho měli občané volit po zkušenosti, že ani velká účast a jasné slovo ve volbách politickou elitu o vůli veřejnosti nepřesvědčí. Nízký zájem lze tedy jako jinde ve světě vyložit jako špatné mínění o kvalitě politiků.

Senát: první kolo rozhodlo

Zkratem je stížnost profesora Doležala, že volby byly „náhodné“. Na listopadových senátních volbách mnoho náhodného nebylo. Zkušenost říká, že Češi volí velmi konzervativně, a třeba zvýšení obliby o pět procent hlasů ve velkých volbách, jaké předvedla Zemanova ČSSD mezi lety 1996 a 1998, je už velká změna. Z předloňska také víme, že na senátní volby chodí více pravicových voličů (tedy voličů ODS a stran čtyřkoalice) a komunistů, naopak méně sociálních demokratů. Stačilo tedy vzít červnové výsledky v jednotlivých obvodech a čekat, zda se voliči zachovají stejně jako předloni. Pokud jde o první kolo, platila prognóza na levici beze zbytku. Sociální demokraté skutečně dostávali v průměru o deset procent méně než před pěti měsíci, disciplinovaní komunisté zhruba o pět až sedm procent víc. Také pravice získala jako minule o něco víc. Zisk deseti procent si v průměru ale připsala koalice, zatímco ODS zůstala zhruba na svém. Změnila se tedy jediná věc: voliči do Senátu přistupovali ke Klausově straně asi pod vlivem zkušeností „opoziční smlouvy“, a tudíž s mnohem menším nadšením než v senátních volbách přede dvěma lety.

Do druhého kola senátních voleb už politici dokázali přitáhnout skutečně jen pár lidí. Na výsledcích ale ani v tomto případě nebylo nic náhodného: druhá volba skončila stejně jako první, jinými slovy, vítězové z prvního kola se dostali do Senátu s výjimkou čtyř vyrovnaných obvodů. Ve všech přišli o první místo kandidáti ODS. Už sedmiprocentní náskok ze 14. listopadu ale stačil Klausovým mužům o sedm dní později k pohodlnému vítězství, zatímco před dvěma lety jim v některých obvodech nestačil z prvního kola ani náskok přes dvacet procent.

Svůj úspěch z předloňského druhého kola nezopakovali sociální demokraté. Ani tady není třeba hledat důvody v nezájmu voličů. Zatímco při prvních senátních volbách podpořili kandidáty ČSSD v souboji s protivníky z ODS kromě elektorátu poražených komunistických kandidátů částečně i příznivci lidovců a ODA, letos opakování stejného příběhu zabránil sociálnědemokratický místopředseda Senátu Ivan Havlíček, který podle všeho s vědomím Miloše Zemana vyzval před druhým kolem k úzké spolupráci s komunisty. Tím se do Senátu dostali zástupci KSČM, představa „rudé koalice“ ale odradila voliče ostatních stran od jakékoli podpory sociálních demokratů.

Shrnuto do řeči volebních výsledků: volilo se převážně v pravicových obvodech, kde ODS sázela do hry dvanáct předloňských mandátů, čtyřkoalice devět a sociální demokraté pouze šest. Obě velké strany přišly každá o tři místa v Senátě, čtyřkoalice si polepšila o čtyři místa a komunisté o dvě. Spojenectví čtyř menších pravicových stran, které dostaly v červnových volbách dohromady devatenáct procent hlasů, tak zásluhou posunu voličských preferencí i lepší taktiky porazilo na mandáty 13:12 dvě velké strany, které měly v červnu třikrát tolik voličů.

Nejezděte do ciziny a nebijte pravítkem

Přívržence většinového systému mohlo potěšit, že se v senátních volbách na rozdíl od předloňska konečně prosadily osobnosti. Dosud nebylo jednoduché popsat, kdo vlastně je v české politice osobností, letošní listopad ale dal celkem jasnou odpověď: je to ten, kdo dostal podstatně víc hlasů než v průměru jeho strana. Takových osobností měla nejvíc čtyřkoalice, vesměs oblíbených senátorů, kteří znovu kandidovali (Rückl, Jehlička, Čada, Moserová), nebo bývalých ministrů (Roithová, Ruml, Bělehrádek, Skalický), kteří všichni zvýšili zisk svých stran proti červnu o více než deset procent. Úspěšní senátoři kandidovali i za ODS (Topolánek, Liška, Eybert, Sobotka), vedle nich uspěli i dva lékaři (Dvořák, Julínek). Sociální demokraté prosadili jen dvě osobnosti (odboráře Falbra a profesora Mezihoráka), na senátorské křeslo už nedosáhli jejich další učitelé (Božek, Lukeš, Trojan, bývalý senátor Vachta). Za komunisty se do horní komory parlamentu dostali starostové z Telnice u Ústí nad Labem a Světlé Hory u Bruntálu, kteří se oba chlubili tím, že opravili hodiny na místním kostele.

Popularita má ale i stinné stránky. Mezi neoblíbenými osobnostmi získali s přehledem primát oba bývalí pražští primátoři v barvách ODS Koukal s Kondrem. Sociální demokracie neuspěla s bývalým senátorem Babkou, který na Bruntálsku proslul hlavně svými zahraničními cestami, a novojičínským Jiřím Denerem, jehož předseda Zeman označil za debila, který ale doplatil spíše na to, že se hlásil k málo oblíbenému povolání advokáta. Ani populární učitelství ovšem nemuselo k úspěchu stačit, jak se přesvědčil ostravský kandidát Grossmann poté, co Nova oznámila, že bil své žáky pravítkem. Neoblíbení byli letos lidé ze stranických aparátů: vedle Klausových věrných KoukalaKondra či Zemanova oblíbence Grossmanna to poznali i dva komunističtí poslanci BalínFrank. Neúspěšní muži čtyřkoalice (Štěpán, Jung, Kolář, Svoboda) vesměs doplatili na to, že v jejich obvodě kandidovali jako nezávislí jiní kandidáti pravice (například v Liberci ředitel divadla a v Českém Krumlově kastelán kláštera), proslulý prezident lékařské komory Svoboda bezpochyby doplatil i na to, že Pražáka v Liberci zkrátka nechtěli.

Několik senátorů se prosadilo, i když v rámci své volební strany měli průměrný výsledek. Platí to pro znovuzvolené senátory ODS KulhánkaHoráka i jejich stranickou kolegyni, brněnskou primátorku Lastoveckou, kandidáty lidovců Šulu,Škrabiše,Františka KroupuKaňu, předsedu ODA Daniela Kroupu i pro Zemanova ministra zemědělství Fencla. Na druhé straně byli bez šancí kandidáti, kteří neměli podporu jedné ze čtyř velkých stran. Nejblíže k postupu do druhého kola (na necelé jedno procento, tedy 250 hlasů) se dostal středoškolský profesor Foltýn v Bruntále.

Nedáme jim magistráty

Volby do více než šesti tisíc radnic v republice potvrdily a ještě podtrhly řadu informací ze senátních voleb. Podobně jako nízká účast ve volbách do Senátu mají i komunální volby své klišé, které zakrývá všechny zajímavé zprávy: nejvíce míst v obecních zastupitelstvech získali nezávislí kandidáti. Odpor Čechů a Moravanů k politickým stranám z toho ale lze vysoudit jen velmi těžko. Z tabulky Komunální volby 1994 a 1998 je vidět, že nezávislá sdružení a menší strany uspěly méně než před čtyřmi lety. Ze součtu hlasů je navíc jasné, že dominovaly spíše v malých obcích, zatímco ve velkých si nejlépe vedla ODS - skutečný vítěz komunálních voleb - a sociální demokraté.

Suverenitu Klausovy strany v regionech potvrzuje mapa Města pro ODS ukazující, v kterých okresech strany ovládly většinu městských radnic. Sami příznivci ODS úspěch připisují tomu, že jejich partaj jako jediná dokázala vymyslet pro listopadové volby společné téma: „Nedáme jim radnice, nedáme jim Senát.“ Stejné heslo ale prozrazuje, že invencí to ve straně Václava Klause příliš nejiskří a ani ta výhra už není tak oslnivá jako minule: ODS dostala méně hlasů, čímž se její suverénní postavení na některých radnicích oslabilo. Nejde tolik o magistráty: nejlepší výsledek byl v Českých Budějovicích, Praze (po 38 procentech mandátů), Jablonci nad Nisou (37 %), Teplicích (36 %), Ostravě (35 %), Karlových Varech (34 %), Liberci, Mladé Boleslavi (po 33 %), Plzni (32 %), Olomouci (31 %), Brně a Pardubicích (po 30 %). Tabulka Okresní radnice: ODS ztrácí ale potvrzuje, že na menších radnicích jdou výsledky dolů. Ukazuje, že Klausovi kandidáti získali nejvíce hlasů jen ve třiceti okresních městech proti padesáti z roku 1994.

Sociální demokracie posílila, ale ne tolik, jak sama očekávala. Její výsledek je mnohem horší než v červnových volbách do sněmovny - Miloš Zeman zkrátka přitahuje především nespokojené lidi, kteří o velkou aktivitu ve veřejných záležitostech nestojí. ČSSD je sice ve městech druhou nejsilnější stranou, jenže prakticky s nulovým náskokem před komunisty a lidovci. Vyhrála v Bohumíně (48 % mandátů), Havířově (28 %) a Orlové (27 %). K tomu z větších měst přidala už jen Děčín (32 %), Kadaň (30 %), Rokycany (29 %), Čáslav (29 %) a Chomutov (21 %) v Čechách, Otrokovice (28 %), Prostějov (27 %) a Přerov (23 %) na Moravě a Bruntál s Českým Těšínem (po 22 %) ve Slezsku.

Polepšili si lidovci a na svém zůstali komunisté, strany spíše malých obcí. Vzhledem k nižší volební účasti to pro KSČM znamená leccos, jen ne příliv voličů, který přední komunisté po volbách inzerovali. Z větších českých měst se prosadili na severu v Duchcově a Bílině, dále v Tachově a Humpolci, na Moravě udrželi své tradiční základny v Moravském Berouně, Zábřehu a Grebeníčkově Mikulově, na Ostravsku v Petřvaldě u Karviné. Lidovci mají nadále šanci ve venkovských městech, jako jsou Chlumec nad Cidlinou, Třeboň, Dačice, Velké Meziříčí a Veselí nad Moravou, kupodivu také v periferních obcích Ostravy, například v Hlučíně a Frýdlantě nad Ostravicí.

Mnoho tváří pravice

Politici Unie svobody hodnotí komunální volby jako porážku a mají pravdu. Nejde ani o samotný počet mandátů či hlasů; pro stranu, která existuje teprve půl roku a začíná od nuly, není výsledek žádnou katastrofou. Unie převzala pár měst: největší z nich jsou na Moravě Lipník nad Bečvou a Pohořelice, v Čechách Loket, Chodov u Karlových Varů a Lázně Bohdaneč. Důvody, proč partajní špička mluví o neúspěchu, leží jinde.

Na radnice kandidovaly desítky malých stran a mezi nimi se prakticky uplatnily jen ty s pravicovým zaměřením. Kromě ODA a DEU se prosadila především Volba pro město bývalého královéhradeckého primátora Martina Dvořáka (kandidovala ve větších městech Čech i na Moravě, s osmi mandáty skončila na druhém místě v Dvořákově Hradci a dobyla radnice v Hronově, Vysokém Mýtě a Vlašimi). Stejně úspěšná byla Demokratická regionální strana ze severovýchodních Čech (vyhrála v Železném Brodě a Harrachově). To je signál, že štěpení pravice dál trvá; a přes zjevný odklon některých voličů od dosavadního pravicového hegemona - ODS - nebyla zatím Rumlova unie schopna naplnit v regionech svou ambici nového pravicového ohniska a konkurovat ODS dokáže až na několik výjimek pouze v Praze.

Snad nejlépe jde rozklad a štěpení v pravé části politické scény ilustrovat na výsledcích v tradičním kraji pravice, na východě Čech. V okrese Ústí nad Orlicí získali největší radnice nezávislí a stejné výsledky hlásí Náchodsko a Semilsko. Jak to vypadá v reálu, dokazují třeba příklady Turnova (vyhráli tu nezávislí se šesti mandáty, protože patnáct míst pro pravici si rozdělily ODS, Volba pro město, US, ODA a KDU) nebo Úpice, kde zmíněné pravicové strany získaly osm hlasů v zastupitelstvu, nejúspěšnější kandidátku ale měla paradoxně KSČM se ziskem tří mandátů.Menší levicové strany naproti tomu neexistují: největší úspěch z nich zaznamenali Důchodci za životní jistoty, když získali tři z jednadvaceti míst na radnici v Holicích u Pardubic. Pokračuje demontáž extremistických republikánů, kteří získali více než jednoho městského poslance, konkrétně dva, pouze ve Slatiňanech u Chrudimi. Silní kandidáti bez stranické příslušnosti se již tradičně prosadili v Kolíně, Svitavách, Šumperku a Třebíči, nově například v Berouně, Blansku a Trutnově.

Skvělí primátoři a populární rasisté

Některé překvapivé výsledky ve městech lze připsat rovněž faktu, že přinejmenším regionální politika má u nás své osobnosti. Titul „starosta 1994–98“ si podle výsledků voleb může připsat ostravský primátor Evžen Tošenovský (ODS), který na prvním místě stranické kandidátky porazil místopředsedu ČSSD Petra Lachnita, a protože získal o šest tisíc hlasů (o čtvrtinu) víc než průměrně úspěšný kandidát ODS, je jisté, že ho volil stejný počet lidí, kteří jinak Klausovu stranu nemají v oblibě. Stejně populární je pouze Martin Dvořák v Hradci Králové. Jeho Volba pro město sice dostala o dva mandáty méně než ODS, sám Dvořák ale obdržel ze všech účastníků voleb nejvíc hlasů - o čtvrtinu víc než jeho straničtí kolegové.

Podobný výsledek z Ústí nad Labem může sloužit spíše k zamyšlení nad temnými stránkami české komunální politiky: primátor Ladislav Hruška vytáhl kandidátku ODS k vítězství a sám dostal o čtvrtinu víc hlasů než jeho kolegové. Famózní úspěch lze ale připsat - alespoň Hruškovi konkurenti jsou o tom přesvědčeni - razanci a rozhodnosti, s jakou se primátor ujal nápadu založit v Ústí obezděné ghetto pro Romy. Je ale otázka, zda místní bílá populace Hrušku volila proto, že se jí líbí jeho rasistické postupy, nebo protože se dokázal města zastat po kritice, která se na magistrát kvůli zdi snesla i z ciziny. První verzi podporuje fakt, že na kandidátce ODS byl úspěšný i Milan Harciník, starosta městské části Neštěmic, kde se ghetto staví; díky preferencím voličů postoupil z osmého místa kandidátky na druhé hned za Hrušku. Pro „rasistickou verzi“ Hruškova úspěchu mluví i vítězství Slavomíra Cirnfuse z Kladna. Ten před dvěma lety jako zástupce starosty za ODA zakázal Romům vstup na koupaliště, později byl odsouzen za podněcování k rasové nenávisti a dnes se dostal do zastupitelstva jako lídr Sdružení nezávislých kandidátů, když dostal třikrát víc hlasů (celkem tři tisíce) než jeho spolukandidáti. Hlasy rokycanských voličů zase pomohly Ivo Blahoutovi, který se na veřejnosti proslavil tím, že odmítl ve své hospodě obsluhovat Romy. Byl sice až jedenáctý na listině ČSSD, ze všech kandidátů do městského zastupitelstva však dostal pátý nejvyšší počet hlasů.V největších městech už nejsou osobnosti oblíbené jako Dvořák či Tošenovský, snad ještě brněnská primátorka Dagmar Lastovecká (přes ujišťování, že už nechce řídit radnici, dostala na druhém místě kandidátky ODS nejvíc hlasů ve městě). Samozřejmě existují na menších radnicích, třeba dosavadní starosta Hulína Jaroslav Čumpelík (Sdružení nezávislých kandidátů), který obstál při loňských povodních a později musel čelit výhrůžkám anonyma, ve kterém byl před volbami odhalen hulínský lídr sociálních demokratů. Čumpelík získal o polovinu hlasů víc než druhý nejúspěšnější kandidát v Hulíně.

Dvě porážky Jana Koukala

Zvláštní kapitolou je pražský magistrát, kde ODS prosadila změnu volebního systému: primátor a zastupitelstvo nebyli voleni jako čtyři roky předtím na jednotné listině s 55 kandidáty za každou stranu, ale v deseti obvodech, kam každá strana směla zapsat pouze pět nebo šest svých lidí (podobný experiment se odehrál ještě v Olomouci, kde byly obvody s šesti až osmi kandidáty). Systém sebral hlasy menším stranám a pomohl čtyřem partajím, které se do zastupitelstva dostaly - ODS s jednadvaceti, Unii pro Prahu (Unie svobody spojená s lidovci) se šestnácti, ČSSD s deseti a komunistům s osmi mandáty. Povolební jednání se neulehčilo, ODS však tímto způsobem zachránila pozici ve městě.

Obě nejsilnější strany inzerovaly boj o magistrát jako střetnutí dvou kandidátů na primátora: dosavadního magistrátního šéfa Jana Koukala a bývalého ministra Martina Bursíka. Pouze v jednom z deseti volebních obvodů jim ale občané mohli dát své hlasy. Vyhrál tam Bursík, pro kterého hlasovalo přes 43 procent voličů, Koukal získal jen třicet procent. Bursík se tím zařadil do kategorie nejúspěšnějších kandidátů v rámci celé republiky (dostal o třetinu víc hlasů než jeho straničtí kolegové), naopak Koukal měl ze všech kandidátů ODS, kteří se stali členy zastupitelstva, nejméně hlasů. Jenže ODS vyhrála v osmi z deseti obvodů, a tak ještě deset dnů po volbách prosazovala na místo primátora nadále Koukala. A když se nakonec Klausovi lidé pod tlakem sociálnědemokratických spojenců Koukala vzdali, ani je nenapadlo ho nahradit mimořádně oblíbeným starostou Jihozápadního Města Petrem Bratským - mohli by přitom voličům vysvětlit, že jediný Bratský získal, byť v jiném obvodě, větší podíl hlasů než Bursík (47 procent) - a bez ohledu na volební výsledky prosadili za šéfa magistrátu člověka, který postoupil z třetího místa jedné z deseti kandidátek.

Koukal má smutný primát: je zároveň poraženým komunálních i senátních voleb. Může ho utěšovat, že má svůj sociálnědemokratický protějšek, neúspěšného ostravského kandidáta do Senátu Grossmanna. Ten ve svém městě natolik ztratil kredit, že ve volbách do magistrátu poklesl z druhého místa na kandidátce až na sedmé. Koukal i Grossmann přitom kandidovali s osobní podporou šéfů svých stran.

Politici mohou tvrdit, že volby nikdo neprohrál, protože občanů přišlo příliš málo, a ve skutečnosti si tedy myslí něco jiného. Přesto je jisté, že listopadové volby skončily jako v pohádce „Kdo je nejsilnější“: ODS sice porazila ČSSD (dokonce v Ostravě), čtyřkoalice ale přemohla ODS (v samotné Praze), jenže strany čtyřkoalice podlehly (ve východních Čechách, kde jsou jinak US i KDU-ČSL mimořádně silné) místním občanským iniciativám.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte