Až do letošního března považovaly členské státy NATO problém Kosova za vnitřní věc Svazové republiky Jugoslávie. Teprve akce Osvobozenecké armády Kosova (UCK) a následný brutální postup srbských jednotek přiměly Západ v čele s USA k převzetí iniciativy, a tedy i zvýšené odpovědnosti. Hrozba raketových úderů vykonala své. Ale přestože dohodu o pozorovatelích OBSE a leteckém monitorování můžeme označit za pokrok a značný ústupek Jugoslávie, vyhlídky na trvalé politické řešení nejsou lepší než dosud. V úvahu totiž opět přijdou jen staré návrhy, které obě strany už sedm let shodně odmítají.Jako za Tita. Tak se dá v krátkosti shrnout dříve vyhlašovaná představa kontaktní skupiny o autonomii pro Kosovo, jež by udržela tolik žádanou integritu Jugoslávie. Jaký je konkrétní obsah tohoto návrhu? Kosovo mělo od ústavní reformy v roce 1974 až do jara 1989 širokou autonomii, v některých bodech shodnou se statusem republik bývalé federace. Vlastní ústava, vláda, parlament, a dokonce právo veta při tvorbě zákonů s federální platností, to vše skýtalo Kosovu plnou vnitřní nezávislost (pochopitelně v rámci Svazu komunistů Jugoslávie). Srbská exekutiva nemohla bez souhlasu kosovské reprezentace uplatňovat v praxi žádný zákon ani opatření na území autonomní provincie. Obdobný plán by tak nyní pro Bělehrad znamenal ztrátu přímé kontroly nad kosovskými záležitostmi.
Co stojí v cestě
Slovo autonomie zní špatně většině Srbů i Albánců. Konflikt se před 10 lety vyhrotil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
