Devatenácté století v Pantheonu

Miloš Zeman už několikrát, naposledy zcela nedávno, označil novináře za nevzdělance. Označíme-li někoho tímto slovem, více než náznakem tak dáváme najevo, že my sami se naopak za vzdělance považujeme. Povaha této vzdělanosti může být různá, je subjektivní a dá se těžko měřit. Jedno by však měla zaručovat: její nositel by neměl pronášet nevzdělanecké a hloupé výroky, tím spíše ne při příležitosti státních svátků (i když se to pravidelně a jaksi z podstaty věci děje) a na místech, která jistou vzdělanost přímo vyžadují. A právě to se premiérovi české vlády ve středu 28. října v Pantheonu Národního muzea stalo.

Mechanický rétor

Zemanův projev před příslušníky československého odboje stojí za zaznamenání, protože se v něm kombinuje hned několik prvků politického, řečnického a národního (ne-li nacionalistického) kýče. Byl pronášen spatra a bez zadrhnutí, téměř až strojově plynule, což má - kromě demonstrativních a odlišovacích efektů - ještě ten význam, že velká část pozornosti auditoria se přesouvá na samotný rétorský výkon, na jeho formu, respektive na očekávání první chyby, prvního breptu a vychýlení z vazby. Nic takového se však nestane. Z Miloše Zemana po celou dobu řeči plynule vycházejí elipsovitě vypjaté a jako serpentiny se kroutící věty, pronášené s nehybným výrazem ve tváři, který jen dotvrzuje jaksi loutkovou teatrálnost představení. Žádný zjevný řečnický lapsus se nekoná, naopak, zdá se, jako by v organismu Miloše Zemana byl zabudován…