Pověst z minula bývá výhodou i zátěží. Pro řadu z těch, co začali vnímat rock v osmdesátých letech, je Pražský výběr pořád první kapelou v zemi. Její nové album bude přirozeně poměřováno s tím, které její legendu ustavilo, a to jak z hlediska jeho reálné hudební úrovně, tak historického a politického kontextu. Nové album Běr má s dávnou vysokou laťkou Straky v hrsti něco společného. Ani dnes Michael Kocáb s Michalem Pavlíčkem nahrávky neuspěchávají. Jsou v naprosto jiné pozici než sezonní hvězdy, které v oprátkách smluv odevzdávají firmám jakési nahrávky-rychlokvašky. Zdá se, že můžeme poslouchat a reflektovat dílo, nikoli zboží: už tenhle prostý fakt není v popu vůbec samozřejmý.
Žádná nová vlna
Pražský výběr je dnes spíš sdružením svých členů než kapelou, která by pracovala společně. Kocáb hraje na klávesy pouze ve svých skladbách (je jich přesně polovina), Vilém Čok na dvou třetinách alba přenechal baskytaru Martovi Minárikovi a zůstala mu tak jen role hýkajícího maskota: otázkou je, zda mu úloha rockového Hurvajse neseděla víc v začátcích kapely, když byl o patnáct let mladší. Na to, že autorem aranžmá je vždycky autor hudby (alespoň podle dokumentace na albu), má celá deska dost jednotnou tvář. Příčinou jsou z velké části Pavlíčkovy kytary, idiomatické nejen v rámci domácí scény, a snad i společná studiová koncovka.
Už deníkové recenze přinesly rozpačité hodnocení nových textů kapely. Ty tentokrát křiklavě podtrhávají tušení, že se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
