Když před deseti dny ministr kultury Martin Stropnický oznamoval na tiskové konferenci, že podepsal návrh na odvolání ředitele Sbírky moderního a současného umění (Veletržní palác - VP), prohlásil, že personální změny by měly být konečně ve společnosti vnímány jako něco normálního a samozřejmého. Na tom, že lidé přicházejí a odcházejí, skutečně není nic zvláštního, potíž však je, že případ Jaroslava Anděla není tak úplně standardní střídání na vysokém místě. Důvodů je hned několik: odvolání přichází poměrně náhle a uprostřed „funkčního období“, uprostřed úspěšné výstavy Františky Kupky, bez jasně stanovitelných kroků a procedur, které by takový čin zdůvodnily a připravily, bez vypsání konkurzu pro jeho nástupce, za situace, kdy obě strany uvádějí jiné údaje o hospodaření, a koneckonců i bez zřetelně formulované kritiky Andělovy práce. Za jeho odvoláním je v tuto chvíli vidět více nejasností než nesporných důvodů, více osobních zájmů a animozit než řešení problémů, které - a to odvolaný ředitel nepopíral - ve Veletržním paláci nesporně jsou. Navíc se spolu s Andělovým vyhazovem nebezpečně otevírá úvaha, kterou už několikrát naznačil ministr Stropnický. Jejím jádrem je zpochybnění Veletržního paláce jako prostoru pro umístění moderního výtvarného umění. „Vize Veletržního paláce nebyla realistická,“ řekl ministr.
Dvojí účetnictví
Jak známo, využití Veletržního paláce pro umění 20. století byla utkvělá idea Jiřího Kotalíka, suverénního správce a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
