Ještě k penzijním fondům
Se zájmem jsem si přečetl článek Kdy to praskne (Respekt č. 6/97), věnovaný problematice penzijních fondů. Závěry, které jsou v článku činěny, jsou v zásadě správné, přesto se však pokusím s některými z nich poněkud polemizovat. Je např. pravda, že velikost trhu povede k vlně slučování, nicméně mám za to, že i po jejím odeznění (pravděpodobně do dvou let) zůstanou na trhu vedle velkých fondů i některé penzijní fondy menší, které budou jejich majitelé (v tomto případě zpravidla totožní se zakladateli) udržovat především z prestižních důvodů samostatné, a to i za cenu velmi dlouhé návratnosti prostředků vynaložených na jejich založení.
Podstatná však je skutečnost, že systém penzijního připojištění v ČR je postaven tak, že žádoucí vliv míry úspor ani posílit nemůže. Je totiž zřejmé (i z údajů uvedených v citovaném článku), že starší generaci (nad 50 let) převážně slouží jako velmi výhodně úročené roční termínované účty (byť s nízkými úložkami), a převážná většina mladších ročníků (cca do 40 let) si sjednává penzijní připojištění pouze v případě, kdy jim na toto připojištění přispívá zaměstnavatel. Ten na to ovšem musí vynaložit část čistého zisku, a to brzdí rozvoj tohoto prospěšného opatření sociální politiky podniků vůči jejich zaměstnancům.
Z makroekonomického hlediska je pak vidět, že negativní vliv na zájem občanů o penzijní připojištění má i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
