Listopad zamíchal pozicemi na ruské politické scéně. Anatolij Čubajs pomohl odstranit Borise Berezovského z křesla náměstka tajemníka vlivné Bezpečnostní rady, sám byl poté odstraněn z postu ministra financí, ale zůstal vicepremiérem. Mezitím Boris Jelcin odstranil prvního náměstka své kanceláře Alexandra Kazakova, ministra privatizace Maxima Bojka a ředitele Federální komise pro platební neschopnost a bankroty Pjotra Mostového. K pádu vysokých úředníků přispěl skandál kolem knihy „Dějiny ruské privatizace“, za jejíž sepsání dostali její autoři předem 450 000 dolarů. Podívejme se však na hlubší pozadí ruského dění.
Magnáti rostou
Svého času dokázal prezident Boris Jelcin odstranit z vlády reformátora Jegora Gajdara, aby vyhověl populistickému naléhání opozičního parlamentu. V říjnu 1993 proti témuž parlamentu použil tanky, neboť nebylo kam ustoupit a kompromis byl zhola nemožný. Když letos vládu obměnil a uvedl do ní reformisty v čele s dravými prvními vicepremiéry Anatolijem Čubajsem a poté i Borisem Němcovem, vracel se po vývojové spirále do „gajdarovské“ etapy.
Poměry se ale od roku 1992, kdy Gajdara ve funkci úřadujícího premiéra vystřídal trvalý premiér Viktor Černomyrdin, výrazně změnily. Po pádu SSSR se v Rusku stále jasněji konstituovala skupina mocných finančních magnátů, jejichž vliv neustále vzrůstal. A původní, konfliktem zatížená dichotomie „vláda - opoziční parlament“ byla nahrazena mocenským trojúhelníkem: rivalitu dvou větví…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
