Ve dnech 14. až 16. listopadu proběhlo ve vietnamském hlavním městě tradiční setkání nejvyšších představitelů zemí, jež se ve větší či menší míře hlásí k užívání francouzštiny. Tyto schůzky, pořádané v pravidelných dvouletých intervalech, jsou obvykle zajímavé jen tím, že se vlastně konají: nestává se každý den, aby se někde ve světě sešlo padesát prezidentů či premiérů. Letošní setkání se ale z obvyklého scénáře vymklo, neboť Francie se rozhodla přeměnit tuto neformální organizaci s převážně kulturním zaměřením v politickou instituci. „Frankofonie“ měla dostat podle slov francouzského prezidenta „konkrétní tvář a hlas“. Přes nelibost značné části států černé Afriky si nechal Jacques Chirac v Hanoji odhlasovat zřízení stálého sekretariátu organizace a do jeho čela přes protesty postavil bývalého generálního tajemníka OSN Butruse-Ghálího. Vzniklo tak nové sdružení států, které zastupuje na půl miliardy pozemšťanů. Naskýtají se otázky: Co vlastně spojuje jednotlivé členy nové organizace? Kvůli čemu se chtějí sdružovat?
Od Bulharska po Vietnam
Zastánci frankofonie se odvolávají na vlastní termín, který vznikl spojením názvu jazyka (francouzština) s řeckým phône (hlas, zvuk). Podle nich je proto společným jmenovatelem nové organizace užívání francouzštiny v běžném životě. Takové zdůvodnění za skutečným stavem značně pokulhává: padesát frankofonních států sice představuje 500 milionů lidí, z nich ale jen pětina francouzsky opravdu mluví. Najdeme tu i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
