Na pozadí odchodu stovek, možná už tisíců českých a slovenských Romů zní životopisné vyprávění Eleny Lackové nazvané Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou sice jen skromným hlasem, avšak možná právě on by mohl být pro gadžovskou společnost dílčí nápovědou k lepšímu porozumění onomu neznámému a zdánlivě nepochopitelnému romskému světu. Osudy rodačky (nar. 1921) z cikánské osady na východoslovenském Šariši jsou totiž při vší své individuální výjimečnosti i plastickým a krevnatým obrazem skoro století existence romského etnika ve zdejších státních útvarech. S jejich střídáním se sice oficiální fráze a metody lišily, ale postavení cikánských páriů zůstávalo stále téměř neměnné - pokud se nevyvíjelo k horšímu. To znamená postavení vyděděného plemene na úplném okraji společnosti, nechtěného pronároda, vystaveného všemožným ústrkům nebo přímo „legálním“ sankcím, jindy zneužívaného ideologií a pak - již většinou zbaveného kořenů a pout - opět alibisticky zanechaného vlastnímu osudu.
Výzva osudu
Vyprávění (to je to pravé slovo pro tento literární žánr) Eleny Lackové se svého knižního vydání dočkalo po příznačných peripetiích. Jeho českou a psanou verzi připravila romistka Milena Hübschmannová již v polovině 80. let. Tehdy se však taková látka, eufemisticky řečeno, „nehodila“ do edičních programů (vždyť vyjít nesměly např. ani literární texty terezínského ghetta…), z připravovaného vydání v Mladé frontě na začátku 90. let pro změnu sešlo z ekonomických…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
