Kypr, malý, ale již 23 let rozdělený ostrov ve Středomoří, se může stát těžko překonatelnou překážkou rozšíření Evropské unie a teoreticky i Severoatlantické aliance na východ. Snahy o řešení kyperského problému se proto nás (ale i Maďarska, Polska a dalších zemí středovýchodní Evropy) týkají mnohem více, než si zatím připouštíme. Proto by nás také měly zajímat rozhovory mezi lídry kyperských Řeků a Turků, jejichž druhé kolo proběhlo minulý týden v Ženevě.
Už dospěla generace
V novodobé historii získal Kypr samostatnost v roce 1960, v rámci tzv. kyperské dohody, která zakazovala jeho připojení k Řecku či Turecku. Tehdy žilo na ostrově 578 tisíc obyvatel, z toho 449 tisíc Řeků a 104 tisíce Turků. Samostatný vývoj ostrova však netrval dlouho. V červenci 1974 proběhl v řecké části Kypru neúspěšný vojenský puč, jehož cílem bylo připojit celý ostrov k Řecku. Následovala invaze turecké armády „na ochranu turecké komunity“ na severu Kypru, která však pro 18 % kyperských Turků obsadila 36 % rozlohy celého ostrova. Proto se také v rámci nucené etnické homogenizace vzápětí odstěhovalo na sever Kypru 50 000 etnických Turků, zatímco na jih zamířilo 200 000 etnických Řeků. Od roku 1974 tak na Kypru existují dva fakticky samostatné státní útvary.
Řeckou Kyperskou republiku a její orgány uznává mezinárodní společenství za jediného právoplatného reprezentanta ostrova. Na severu, někdy označovaném za „okupovaná území“, vyhlásili kyperští Turci na počátku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
