Pokořil jsem se, abych mohl točit
Dostal se mi, bohužel trochu pozdě, do rukou článek pana Peňáse Několik poznámek o osudové přitažlivosti (Respekt č. 23/97), kde mne a mé druhy filmaře, pracující v časech normalizace, kádruje. Nemyslím, že bych se musel pořád obhajovat za to, že jsem po sovětské okupaci v roce šedesát osm neutekl do emigrace či se neukryl do disentu. Chtěl jsem dělat filmy tak jako předtím. Filmy, o kterých jsem se domníval, že ať budou natočeny v jakémkoli režimu, nebudou natočeny zbytečně.
Mám za to, že pan Peňás film „Kdo hledá zlaté dno“ ani neviděl. Přál bych si, aby se jednou konečně na ten film podíval někdo nezaujatýma očima. Už v době jeho vzniku vadil mnoha lidem nikoli jeho obsah, ale skutečnost, že se držitel Oscara nechal ponížit a natočil film, který nemohl režimu vadit. Je téměř jisté, že pokud bych po letech zákazu práce „Zlaté dno“ neudělal, dostal bych se k filmování ještě mnohem později, dostal-li bych se k důstojné práci vůbec někdy. Rád bych věděl, zda si pan Peňás položil otázku, co by on dělal na mém místě. Šel by mýt okna? Nebo do kotelny? Nevadilo by mu v tom případě, že vyhřívá komunistům kanceláře a přispívá tím k normalizaci? Při jeho způsobu jednoduchého myšlení by si patrně musel klást i tuto otázku.
Je to bohužel věc zkreslené optiky těch novodobých kádrováků, kteří v oněch pro mne nejhorších letech byli ještě v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
