Pokud ráno neprší a je nad nulou, jsou si byznysmeni z luxusních kanceláří na pražských Příkopech jisti: za chvíli přijde Grivalský. Nadšení a energie tohoto čtyřicetiletého brýlatého muže mnohým z nich učarovaly. Na pěší zóně se objevuje pravidelně kolem desáté ráno i se svým „nádobíčkem“. Zaparkuje podomácku svařované pojízdné křeslo, roztáhne slunečník, otevře kufr, posadí se na malý verpánek a je připraven na dlouhou šichtu. Přitom ještě nedávno to s ním vypadalo bledě. Když v roce 1991 zkrachoval státní statek, kde se dvacet let živil kydáním hnoje, mohl si dělat opravdové starosti. Se svým zdravotním postižením neměl žádnou naději, že ho někdo zaměstná. Sedět doma a čekat na podporu ale Michaela Grivalského nelákalo.
Nečekat na nikoho
Jako první dnes usedá do křesla elegantní černoch. Jediný pražský čistič bot se dává do práce a zákazníkovy hnědé mokasíny se za chvilku lesknou jako zrcadlo. Do kapsy montérkové vesty padá prvních třicet korun. Po pěti minutách se u Grivalského zastavuje stará Angličanka s neuvěřitelně špinavými bagančaty. Podnikatel jí sice nerozumí ani slovo a má zřetelné potíže s vyslovením částky, nakonec ji však ze sebe po pár okamžicích s omluvným úsměvem přece jen vykoktá.
Porucha řeči je jediným viditelným příznakem potíží, kvůli kterým Michaelu Grivalskému ještě před pár lety hrozilo, že skončí jako invalida závislý na státní podpoře. Stalo se to před třiceti lety: na konci roku 1968 cestoval Michael se svými…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
