Ani zázrak, ani krize

„Vetuji slovo krize,“ řekl premiér minulý týden před televizními kamerami a znovu: „Vetuji slovo krize.“ Jeho reakce má logiku. To slovo slyšíme v médiích dnes a denně, a přitom najdeme jen málo kritérií, podle nichž bychom mohli současné dění u nás za krizové skutečně považovat.

Optimisté a pesimisté

Jisté je, že se ztrácí důvěra ve správnost ekonomické transformace. S tou je podle průzkumu spokojeno jen 15 % obyvatel, a to je nízké číslo. Politici s tím musí něco udělat ve vlastním zájmu, jinak budou vystřídáni. Pokles důvěry nemusíme ale interpretovat pouze negativně. Jistěže je projevem skepse, ale možná i zdravého naštvání, které by politické elity mohlo pobídnout k větší pracovitosti.

Česká společnost se také potýká s krizí očekávání: je zklamána z toho, že transformace přináší své ovoce (především materiální blahobyt) mnohem pomaleji, než většina očekávala. Zkušenosti vyspělých zemí však naznačují, že nálady a postoje společnosti se mohou velmi rychle měnit. Opravdové potíže by nastaly až tehdy, kdyby zklamání a nedůvěra trvaly dlouho.

To, jak společnost vnímá samu sebe, úzce souvisí s ekonomikou. Ekonomika stojí na očekávání a důvěře, které ovlivňují chování občana jako spotřebitele, střadatele apod. Nejlépe lze provázanost důvěry a ekonomické reality pozorovat na kapitálovém trhu, jehož vývoj stojí na důvěře výhradně. A zde skutečně čelíme krizi, za niž je odpovědna vláda, protože nebyla schopna chránit majetek, který pár let…