„Vetuji slovo krize,“ řekl premiér minulý týden před televizními kamerami a znovu: „Vetuji slovo krize.“ Jeho reakce má logiku. To slovo slyšíme v médiích dnes a denně, a přitom najdeme jen málo kritérií, podle nichž bychom mohli současné dění u nás za krizové skutečně považovat.
Optimisté a pesimisté
Jisté je, že se ztrácí důvěra ve správnost ekonomické transformace. S tou je podle průzkumu spokojeno jen 15 % obyvatel, a to je nízké číslo. Politici s tím musí něco udělat ve vlastním zájmu, jinak budou vystřídáni. Pokles důvěry nemusíme ale interpretovat pouze negativně. Jistěže je projevem skepse, ale možná i zdravého naštvání, které by politické elity mohlo pobídnout k větší pracovitosti.
Česká společnost se také potýká s krizí očekávání: je zklamána z toho, že transformace přináší své ovoce (především materiální blahobyt) mnohem pomaleji, než většina očekávala. Zkušenosti vyspělých zemí však naznačují, že nálady a postoje společnosti se mohou velmi rychle měnit. Opravdové potíže by nastaly až tehdy, kdyby zklamání a nedůvěra trvaly dlouho.
To, jak společnost vnímá samu sebe, úzce souvisí s ekonomikou. Ekonomika stojí na očekávání a důvěře, které ovlivňují chování občana jako spotřebitele, střadatele apod. Nejlépe lze provázanost důvěry a ekonomické reality pozorovat na kapitálovém trhu, jehož vývoj stojí na důvěře výhradně. A zde skutečně čelíme krizi, za niž je odpovědna vláda, protože nebyla schopna chránit majetek, který pár let…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
