Archaická tibetská společnost, kterou od regionálního i celosvětového dění bezpečně oddělovala nedostupnost Himálaje, byla do věku technického pokroku brutálně vtažena roku 1950, kdy do severovýchodní provincie Chamdo vpadla vojska Čínské lidové armády. Žádný z předešlých nájezdníků nedokázal tak dokonale a nesmlouvavě ovládnout civilizaci ze střechy světa jako totalitní mocnost s moderní armádou. Jetsun Pema (*1940), autorka knihy Tibet, mon histoire, pochází z početné rodiny pastevců a zemědělců, sídlící po dlouhá desetiletí v horské osadě Taktser, ale narodila se už v hlavním městě Lhase, kam se rodiče v roce 1939 zcela nečekaně přestěhovali. Její o pět let starší bratr Tenzin Gyatso byl totiž shledán Gyalwou Rinpočem neboli duchovním a světským vůdcem tibetského národa, kterýžto titul je po celém světě známější v podobě mongolského slovního spojení dalaj-lama (oceán moudrosti).
Idyla a katastrofa
Sjednocující linii celého vyprávění tvoří výklad lamaistického vnímání světa, zdaleka se však nejedná o nějakou dogmatickou věrouku. Buddhistické učení je pro autorku stejně přirozenou a neodmyslitelnou součástí života, jakou je pro moderní Evropany sledování televizních programů. Autobiografické vyprávění se dělí na tři období. První a nejsilněji část knihy je vymezena léty 1939–1964. Vzpomínky na dětství prožité ve starobylé Lhase obohacují zážitky z návštěv dalajlamových sídel, paláců Potaly a Norbulingky. Líčení je plné barev, emocí, tajemných…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
