Ve výroční den ruské bolševické revoluce se na berlínské letiště Tegel sneslo letadlo Českých aerolinií, které ve svých útrobách převáželo kolem dvaceti českých disidentů vedených prezidentem Havlem. Cílem nebyl vývoz revoluce, i když jeden z předních veteránů odboje Petr Uhl se ještě na palubě letadla prezidentovi chlubil odznakem s Che Guevarou. Sedm let po pádu režimu, který nekonformní občany z dobrých důvodů spojil, se takové společenství může v klidu sejít snad jen na těch čtyřicet minut letu, které dělí Prahu od Berlína.
Jaký tedy byl smysl té opožděné jednodenní jízdy do hlavního města sjednoceného Německa, v jehož východní části se mezitím protihoneckerovská opozice rozptýlila podobně jako v Čechách, případně se pro ni stále řeší otázka „kam s ní“? Sentimentální a pamětnický. Tón pódiové diskuse v rokokové rezidenci spolkového prezidenta, zámečku Bellevue, udal sborový zpěv (nebo pobrukování) dvou kanonizovaných písní Jaroslava Hutky: Havlíčku, Havle a Náměšť. Lehce udiveným německým kolegům a novinářům byl tak český odboj předveden jako jev svou podstatou múzický, spjatý s lidovou slovesností, v níž potomci J. G. von Herdera mohli zaslechnout ohlasy slovanské zpěvnosti. Po takové předehře nemohlo být naladění diskuse dlouhou dobu jiné než zdvořile nostalgické, prodchnuté především z německé strany komplimenty a většinou dětskými reminiscencemi na rok 1968. Ostatně Pražské jaro je v německých demokratických kruzích nezdevalvovaným pojmem - o čemž mluví i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
