Otázka rozšíření Severoatlantického paktu už nějakou dobu připomíná špatnou operetu: každý v ní zpívá svůj part a neposlouchá ostatní. Postkomunistické země bez ustání opakují, že chtějí do NATO, a zdůrazňují, že vše je na dobré cestě. Rusko zarputile odmítá plány na rozšíření Aliance a západní země opatrně vysvětlují, že je třeba trpělivosti a dalších jednání. Navzdory optimistickým informačním šumům, které nám neustále oznamují další „přelomové“ schůzky na nejvyšší úrovni - jen v září se konaly ve Stuttgartu, Bonnu, Moskvě, ve Vídni a minulý týden v norském Bergenu -, se ale operetní obraz nijak nemění. Neformální schůzka ministrů obrany zemí NATO v Bergenu byla přitom samotnými aktéry označena za jednu z nejdůležitějších v posledních letech. „Jsme otevřeni pro nové členy a budeme se této zásady držet,“ řekl americký ministr obrany William Perry. Ovšem ve světle tvrdého nesouhlasu jeho ruského kolegy Igora Rodionova, a zejména nejnovějších požadavků Paříže se Perryho výrok jeví spíše jako zoufalé ubezpečování sebe samých, že k rozšíření NATO vůbec někdy dojde.
Žádný Blízký východ, žádná Asie
Na naší planetě neexistuje jiná organizace, která by svým členům zaručovala srovnatelnou míru bezpečnosti jako NATO. Tento pakt nepochybně plní podmínky faktického mocenského usměrnění světa - disponuje jak armádní silou, tak ekonomickou mocí, přičemž je to demokratická struktura, která nemá žádné územní nároky a nehlásá nebezpečné ideologie. Jeho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
