Po pádu komunismu se v zemích střední a východní Evropy vůči zdejším menšinám aplikuje dvojí politika - konfrontační, nebo integrační. Ta druhá se uskutečňuje na základě individuálních práv a obecného zákazu diskriminace. Dané národnosti se tedy přizná právo na vzdělání v mateřštině či na zakládání vlastních organizací, včetně politických stran.Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je Maďarsko, jež menšinám na svém území přiznalo i kolektivní práva, tedy možnost autonomie, v daném případě školské a kulturní. Zanedlouho uplynou tři roky od okamžiku, kdy maďarský parlament přijal „Zákon o právech národnostních a etnických menšin“, který tuto situaci vytvořil. Při své nedávné návštěvě Prahy se k tomu vyslovila státní tajemnice ÉVA ORSÓSOVÁ, předsedkyně maďarského Úřadu pro národnostní a etnické menšiny.
Vlády všech zemí, i západoevropských, se spíše zdráhají přiznat národnostním menšinám kolektivní práva. Proč právě Maďarsko takto vybočilo z řady?
Kvůli vlastním špatným historickým zkušenostem. Málokdo si na to dnes asi vzpomene, ale právě v Maďarsku vstoupil už roku 1868 zákon (jeden z prvních v rámci Evropy vůbec) na ochranu práv národnostních menšin. Nepřinesl ovšem očekávané výsledky, především proto, že stál na zásadě individuálních práv. Proto se nyní snažíme vést politiku vůči národnostním menšinám podle jiných principů.
Čím se liší od politiky známé například z Jižního Tyrolska či Walesu? Co je její podstatou?
Stručně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
