Erotika v čase zániku

Umělecký osud rakouského malíře Gustava Klimta (1862–1918) byl mimořádně šťastný. Mezi hodnostáři vídeňské Akademie výtvarných umění budilo jeho dílo zavilý odpor, zato však oslovilo široké vrstvy veřejnosti od kultivované maloburžoazie až po císaře Františka Josefa I. a jeho dvůr. Stalo se výtvarným výrazem doby, ale zároveň si udrželo dráždivou provokativnost, vzpírající se oficiálním výtvarným konvencím. Především díky Klimtovi se nastupující generace rakouských malířů, reprezentovaná hlavně Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem, nerozešla s odkazem secese, jejímž čelným představitelem Klimt byl, ale plynule na něj navázala. V tom se lišila od svých pražských vrstevníků z Osmy a Skupiny výtvarných umělců, pro které byla historizující a nacionálně laděná česká secese nepřijatelná, a obrátili se proto k francouzskému kubismu. A ještě v něčem měl asi Klimt štěstí - zemřel deset měsíců před zánikem říše, v jejíž duchovní atmosféře se jeho dílo rozvinulo a dospělo k vrcholu.

Čistý duch kresby

Klimt pocházel z rodiny rytce a zlatníka, vystudoval školu uměleckých řemesel a otevřel si pak ateliér pro nástěnné dekorace. K jeho prvním zakázkám patřily nástropní obrazy a opona pro Městské divadlo v Karlových Varech a hlavní opona pro divadlo v Liberci. Jeho rané malby vycházely z konzervativního stylu Hanse Makarta (1840–1884), který oslňoval gründerské měšťanstvo pompézními historickými a alegorickými obrazy, jejichž neobarokní okázalost připomínala lesk…