Český film je mastodont
Námět pro film těžící z odlišné reality ve dvou částech rozdělené Evropy vyprávěl Peter Woditsch, německý filmař z Bruselu, svým pražským přátelům už v roce 1984. Deset let pak věnoval shánění producentů, koproducentů, podpor. Scénář upravoval podle politické situace a požadavků investorů tak dlouho, až v něm z původního námětu mnoho nezbylo. Nakonec film s názvem Hey, Stranger natočil. „Zvítězil“, ale ti, jimž o filmu tak dlouho vyprávěl, o něm už nechtějí ani slyšet, natož aby se šli podívat. Pravděpodobně nebudou mít ani příležitost, protože výsledek Woditschova úsilí nejspíš proběhne jen sítí art kin ve frankofonních zemích, ukáže se na několika festivalech a pak se nad ním zavře voda. Stejně jako nad desítkami filmů s podobným osudem, které každoročně vznikají po celé Evropě.
Trpělivost bez růží
Režisér Jaromil Jireš dnes reprezentuje Českou republiku v Eurimage, fondu při Evropském společenství, který napomáhá mezinárodním koprodukcím. Situace se mu nezdá výjimečná: „Vždycky se na některých filmech dlouho pracovalo. Richard Attenborough připravoval Gándhího dvacet let.“ Šedesátiletému Attenboroughovi se ovšem podařilo nasbírat spoustu filmařských zkušeností už za války i těsně po ní. A navíc: dlouhé zrání svědčí jen některým tématům. Dnes jsou však u nás chronicky protahované projekty pravidlem. Od napsání scénáře k natočení filmu Milana Šteindlera a Haliny Pawlowské Díky za každé nové ráno uplynuly čtyři roky, ale z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
