1. Také ve mně se při procházkách Prahou magickou zvedá adrenalin, kdykoli spatřím nějaký maligní estetický novotvar na její tváři. Jistě, v totalitním režimu šlo těžko zadržet ruku smrtící magistrály, aby nespáchala mnohonásobnou estetickou i ekologickou vraždu Smetanova divadla, Národního muzea i Hlavního nádraží (i když by pro futuro nebylo špatné navždy zvěčnit do betonu viníky tohoto zvěrstva). Mnohému dnešnímu bujení a metastázování nevkusu do centra však zabránit šlo. Nejde jen o brčálově zelený kýč firmy FUJI v malostranské Lázeňské ulici (na místě někdejší užitečné sběrny neužitečných, atypických lahví).
I další z nejcitlivějších míst, Židovské město v okolí Maislovy ulice, svědčí o tom, že nejenom projektanti, ale ani pražští radní patrně nikdy nečetli Ripellinovu Prahu magickou, ba ani Apollinairovo Pásmo. Mám vážné podezření, že i architekti, upravující rodný dům Franze Kafky, mohli jen těžko kdy přijít do styku s Kafkovým dílem. Kdyby tito všichni lidé četli Ripellina, snad by jim došlo, že to, co cizinec v Praze hledá a obdivuje, je to, co doma nemá: bizarnost, křivolakost, asymetrii, klaustrofobii, ghetta. Nelogičnost. Zbytečnost. Bizarní, eklektickou směsici slohů. Poezii veteše a harampádí. Jedním slovem: rubáto. A pražské rubáto je pravý opak zrcadlového mcdonaldovského monstra, které vyrostlo na rohu Maislové a U starého hřbitova. Projektant rozbil kafkovskou stísněnost obřími zrcadly velkoměstské závodní jídelny. Ale i protější procovské…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
