Zahraničí•31. 8. 1992•8 minut

Bojujeme za socialistický Kurdistán

Zpravodaj Respektu u kurdských partyzánů v Turecku

Tady začíná Kurdistán, naklonil se ke mně můj kurdský spolucestující, když jsem se časně ráno probouzel kdesi na půl cestě mezi Ankarou a centrem východní Anatólie Diyarbakirem (pro Kurdy ovšem Ahmadem). Majestátní pusté kopce, na obzoru červánky, studený vzduch zvenku. Chyběli jen hrdinové z mayovek. Mezi Kurdy v těchto končinách koluje vtip, který jsem byl nucen vyslechnout několikrát. Když prý partyzáni z Kurdské strany pracujících náhodou padnou na nějakého cizince, zastaví ho a zeptají se, má-li vízum do Kurdistánu. Tím vtip končí. Pokud vám moc vtipný nepřipadá, nejste sami. Samotné kurdské vypravěče však rozesmává náramně a ani jim příliš nevadí, že vy se moc nesmějete. Ve skutečnosti je však šance potkat cizince v kurdistánských horách minimální. Kromě místních vesničanů zde úřadují jen partyzáni a turečtí vojáci.

„Musíš je zabít“

S blížící se krizovou oblastí přibývají vojenské hlídky. Zastavují především autobusy a nákladní auta a pečlivě vše kontrolují. V Diyarbakiru stojí voják na každém rohu. Dále pokračujeme rozhrkaným mikrobusem pro dvacet lidí, ale pasažérů je asi dvojnásobek: jen na místě pro řidiče sedí tři lidé. Cestou míjíme další vojenské hlídky, tentokrát vybavené i těžkými zbraněmi. U jednoho takového stanoviště je dokonce provizorní vězení. Místní obyvatelé musí být do setmění doma. Pokud vojáci v noci pročesávají okolí a někoho…