Spojité nádoby extrémů
Nová politická mapa Československa II
Francie, Itálie a Československo jsou nyní zřejmě jediné evropské státy, v jejichž ústředních parlamentech zasedají zároveň komunisté a fašizující pravice. Československo, respektive Česká republika, je však první postkomunistickou zemí, jejíž obyvatelé po čtyřiceti letech totality již podruhé svobodně zvolili do nejvyššího zákonodárného orgánu nepřejmenovanou a po formální stránce kontinuální stranu, která tuto totalitu symbolizovala. Naše společnost si zkrátka sama napsala své vysvědčení.Sami komunisté přitom nepodnikli nic, aby se od své předlistopadové minulosti skutečně distancovali, a během dvouletého mandátu posledního Federálního shromáždění torpédovali veškeré proreformní zákony a iniciativy. Jejich postoj k volbě prezidenta a ke státoprávnímu uspořádání je proto zcela v řádu věcí. Pod prázdným sloganem „společného státu“ bez jakékoliv další charakteristiky se neskrývá nic jiného než představa znovuuchopení moci ve spolupráci se slovenskými národními socialisty. Současnému prezidentovi komunisté vytýkají jeho podporu reformě (říkají „stranickost“). Václav Havel, symbol listopadu 89, by však musel být schizofrenik, kdyby se nepostavil za reformu, vlastní a zcela legitimní cíl polistopadových změn. A Jiří Svoboda, vůdce strany, která Václava Havla ještě před třemi lety poslala do vězení, by právě z těchto důvodů musel být schizofrenik, kdyby dnes Havlovu kandidaturu podporoval.I…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
