Sovětský svaz se na vnitřní i mezinárodní scéně vrací ke svým kořenům. Po brutálních zásazích v Pobaltí a verbální podpoře Saddáma Husajna ze strany Moskvy je otázka naší bezpečnosti formulována zcela zřetelně. Mohou být bývalé satelity znovu zachyceny gravitací - nikoliv už snad ideologickou, ale „pouze“ mocenskou - sovětského impéria? A na druhé straně: jsou tyto státy schopny a ochotny tomuto nebezpečí společně čelit?

Visegrádský summit Československa, Maďarska a Polska sice na tyto otázky nedal definitivní odpověď, ale přinejmenším naznačil cestu. Hledáme-li někde vnější záruky, musíme nejprve sami prokázat svou svéprávnost. Západní Evropa a především NATO - coby nejspolehlivější garance - v nás dnes nevidí dlouho očekávanou kořist, ale spíše dost nevyhraněný konglomerát zemí s rozdílnými zájmy, který by mohl při překotném začlenění přinést jen problémy. Pro nástupnické státy východního bloku je proto důležité přesvědčit Západ, že jsou schopny vzájemné spolupráce a integrace do nadnárodních celků. Ve Visegrádu tedy nešlo o vytvoření nějaké nové organizace, bloku či sanitárního kordónu, ale o to, aby zúčastněné státy sladily své zapojování do západní politiky, ekonomiky a kultury.

Jaké jsou konkrétní výsledky summitu?

1) Především byl stanoven systém spolupráce: hlavy států, respektive premiéři se budou setkávat nejméně jednou ročně (příští rok v Krakově, zřejmě na Wawelu), pověření náměstci ministrů zahraničí minimálně dvakrát za rok ke koordinaci a rozběhne se pravidelná spolupráce velvyslanců všech tří zemí. Kromě toho se budou ke stanoveným oblastem spolupráce či okruhům problémů scházet skupiny expertů, a to tak, aby byl nejpozději do krakovského setkání nastíněn další program.

2) Bylo jasně řečeno, že Varšavská smlouva je již mrtvá: dnes jde o její formální ukončení. 25.února se sejdou v Budapešti ministři obrany a zahraničí členských států a rozhodnou o zrušení vojenských struktur k 1.dubnu. Největší význam tohoto rozhodnutí bude spočívat v likvidaci spojeného velení VS. (Z právního hlediska totiž naše armáda této instituci dosud podléhá.) Vojenská struktura VS musí být zrušena na základě konsensu všech členů. Pokud nebude konsensu dosaženo, Československo, Maďarsko a Polsko opustí vojenskou strukturu VS na vlastní pěst.

3) Formální rozpuštění RVHP se očekává 27. a 28.února v Budapešti na schůzce předsedů vlád členských zemí. Sověti sice navrhují určitou nástupnickou organizaci, ale my bychom dali přednost výměně informací. Společné stanovisko tří zemí se dohodne při schůzce ekonomických expertů.

4) Nové bezpečnostní vazby se budou upevňovat podle jednotlivých dvoustranných smluv mezi těmito třemi zeměmi. Nepůjde sice hned o smlouvy spojenecké, ale ani nezůstane u prosté deklarace neútočení, jak je tomu například v koncepci sovětsko-německé smlouvy. Bezpečnostní pasáž těchto dohod by měla zasahovat dále, než je běžně zvykem. Jestliže by jedna ze zemí byla vystavena ohrožení nebo agresi, ostatní státy by rozhodly o charakteru pomoci na základě konzultací. Do kategorie dvoustranných smluv budou patřit i otázky stahování sovětských vojsk a krizových scénářů pro případ surovinového vydírání.

5) O záruky ze strany Západu budou usilovat všechny tři země jednotlivě: platí to pro vztahy k NATO, Západoevropské unii i Evropskému společenství. Již letos by měly být uzavřeny jednotlivé asociační smlouvy s ES, nicméně za konzultací a výměny informací, takže budou prakticky obdobné.

Při výhledu do nadcházející dekády se pro Československo, Maďarsko a Polsko rýsují asi tyto perspektivy:

Západoevropská opatrnost, sovětské chytračení i naše očekávání směřují k jaru 1992: v tomto termínu má být uzavřeno 2.kolo vídeňského jednání o redukci konvenčních zbraní a stavu vojsk ve střední Evropě. To je také důvod pro další existenci politické organizace Varšavské smlouvy coby partnera v rozhovorech. Pro Západ je jednodušší dokončit jednání v té podobě, v jaké začala, a neriskovat nekontrolovatelný vývoj v podobě dramatických změn či rozpadu SSSR.

Ze strany Sovětského svazu převažuje, alespoň ústy Gorbačova, zájem na ekonomické pomoci Západu. Jedině takto bude možné zachovat impérium v dosavadní podobě bez hospodářského krachu. Zde je také třeba hledat příčinu posledního Gorbačovova gesta, iniciativy k rozpuštění vojenské struktury VS, která přišla pět minut po dvanácté: to, co je mrtvé, pohřbíme rovnou a soustředíme se na udržení toho, co momentálně udržet lze. Tato kalkulace vychází do puntíku, vždyť i pánové Genscher a Dumas se právě shodli, že je třeba podporovat perestrojku. Z celé Evropy zaujal nekompromisní stanovisko jedině Island, který je však zeměpisně na půl cestě k Americe…

Představíme-li si politickou mapu Evropy 90.let, vidíme zhruba následující schéma: na východě sovětské impérium s vládou tvrdé ruky, na západě sjednocenou dvanáctku Evropského společenství a mezi tím škálu šedi. Ta odpovídá stupni záruk před vtažením do mocenské sféry SSSR. Přiřadíme-li pro názornost rakouské neutralitě 90% a jugoslávské neangažovanosti 30%, pak záruka při členství pouze v politické organizaci VS by mohla být 20% - oproti prakticky 0% za dnešní existence vojenské struktury a spojeného velení.

Závěrem:

visegrádský summit sám o sobě žádné záruky nepřinesl. Ukázal však, že je tu přinejmenším společná vůle a odhodlanost k vymanění se z Varšavské smlouvy. Více o tom napoví pondělní (25.2.) zasedání příslušných ministrů v Budapešti. Bude-li tento trend pokračovat, pak je podle prezidentova poradce Alexandra Vondry možné dosáhnout během jednoho až dvou let (při užití výše uvedeného procentního příměru) bezpečnostní záruky kolem 50%. A to není zase tak málo.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte