Proti násilí, podlosti a lži

Mé vzpomínky nebudou vždy do detailu přesné. Uplynulo příliš mnoho let, desetitisíce vězňů přešly před mýma očima, desetitisíce osudů, řeka bolesti, křivdy a bezpráví. Nebylo možno pomoci paměti poznámkami. Naopak: bylo nutno, aby člověk neklesl pod břemenem vlastního osudu a pod tíhou osudů cizích. Bylo třeba uvést se do jakéhosi zimního spánku, do stavu otupení. Po neúplném probuzení v r.1960 se vzpomínky v mé paměti osvěžují jen zdráhavě teprve nyní.

BARTOLOMĚJSKÁ 1948. Zatýkání a uvádění do cel, většinou v noci. Přivítací výslech, při němž byl šťasten ten, kdo vyvázl jen několika fackami. Jiní byli na tom hůře. Slavoj Šádek si u soudního přelíčení stěžoval, že musel klečet, že byl kopán do podbřišku každým z referentů, který i jen šel mimo, a nucen k „přiznání“. Že mu bylo vyhrožováno „kozou“ (nevím přesně, o jakou rafinovanost běželo), z níž měl takovou hrůzu, že podle vlastního doznání pak jmenoval jako „spoluviníky“ každého, na koho si vzpomněl, i lidi mimopražské, s nimiž nemohl prokázaně v inkriminované době přijít do styku. Choc při výslechu přišel o několik zubů, jen pokud vím. Že byl krutě týrán, bylo známo i mezi vězni. (Choc a Šádek byli obviněni z vraždy známého estébáka mjr.Schramma, pozn.red.) Barák, asi dvaadvacetiletý chlapec, který byl získán provokatéry z naší kontrarozvědky, aby navázal ilegální spojení asi se sto padesáti vybranými čsl.občany, jejichž adresy dostal, a aby se pokusil o atentát na gen.Svobodu, přicházel na celu…