Dohoda s ďáblem

Dva milióny iráckých Kurdů živoří v kritických podmínkách nouzových táborů podél severní hranice státu a přes sliby bagdádské vlády se jich vrátil jen nepatrný zlomek. Další desetitisíce v emigraci čekají na pád diktátora. Díky zkušenostem dlouholeté genocidy a zvláště po chemickém útoku na město Halabdža roku 1988 se nelze divit, že nevěří Saddámu Husajnovi ani nos mezi očima.

Přes to všechno se představitelé čtyř hlavních kurdských frakcí objevili 18.dubna v Bagdádu a začali vyjednávat s iráckou vládou o autonomii. Přivolali tím na sebe nelibost ostatní irácké opozice i pochybnosti vlastního exilu, jenž trvá na zárukách OSN a západních mocností. Záběry kurdského vůdce Talabáního objímajícího se se Saddámem Husajnem obletěly celý svět. Jednání bylo sice přerušeno, ale pokud bude uzavřena příslušná dohoda, Bagdád si podrží kontrolu nad oblastí města Zacho, kde spojenecké jednotky intenzívně budují uprchlické tábory. Jaké jsou příčiny tohoto riskantního kroku, který znamená oddech pro iráckého prezidenta a pravděpodobně oddálí jeho svržení?

Palestinský příměr

V posledních týdnech se často uvádí paralela kurdského osudu s Palestinci. Tento příměr však od počátku pokulhává. Zatímco Palestinci odcházeli roku 1948 do okolních zemí po krachu vojenského pokusu o zvrat rezoluce OSN (ustavení židovského a arabského státu na území Palestiny), Kurdové svým povstáním jen uposlechli návodu spojenců. Palestinci by tehdy svým setrváním doma „riskovali“ jen…