Bezpečnost státu

„Naše země se nebezpečně propadají do určitého… bezpečnostního vakua. Bez příslušných vnějších vazeb je ohroženo samo bytí našich mladých demokracií,“ apeloval ve čtvrtek 21.března v bruselském sídle NATO před plejádou evropských ministrů zahraničí prezident ČSFR Havel. „Některé aspekty vývoje v Sovětském svazu nás opravňují k zneklidnění… Konzervativní síly se tam zřejmě mobilizují,“ pokračoval ve svém varovném, otevřeném projevu.

Naléhavou potřebu záruk ze strany Atlantického společenství, touhu stát se jeho členem mohl těžko formulovat ještě jednoznačněji.

Bez euforie

31.března by se měla ukončit existence vojenských struktur Varšavské smlouvy, ČSFR nebude patřit k žádnému obrannému uskupení. Všechno se zdá prosté: NATO je přece, jak ve čtvrtek řekl čestný předseda Severoatlantické rady J.de Deus Pinheiro, společenstvím zemí, které chtějí „bránit společnou civilizaci založenou na principech demokracie, svobody jednotlivce, soukromé iniciativy a nadřazenosti práva“.

K takovému společenství se dnešní Československo cítí zcela samozřejmě přináležet. Proč tedy ČSFR časem nepojmout do záruk Aliance?

V tomto ohledu byli představitelé Šestnáctky striktně vyhýbaví. Vyjádřili sice „obdiv k Havlovým ideálům“, k jeho „dynamickému a imaginativnímu přístupu k zahraniční politice“, kvitovali pozitivně naši účast v Kuvajtu, ovšem nic víc: sledují „velmi pozorně“ vývoj ve střední Evropě, po této návštěvě spolupráce mezi námi a NATO "dostane…