Poněkud předčasná euforie

Po překvapivě rychlém vítězství na iráckém bojišti pokračují Spojené státy v ofenzívě na poli diplomacie. Růžové brýle dosavadního úspěchu však zkreslují rizika, která se mohou projevit až v budoucnu. „Lepší Saddám Husajn, kterého známe, než nešikovná slabá koalice nebo nový silný vládce, o kterém nevíme nic,“ citoval britský The Guardian nejmenovaného amerického diplomata. Co se nepodařilo Saddámu Husajnovi vojenskou cestou, daří se nyní díky americkým ambicím: převést problém bezpečnostních záruk pro Blízký východ výhradně na palestinsko-izraelský konflikt.

Stranou zůstává nejen politické přežití iráckého diktátora (jenž v rámci „vnitřních záležitostí“ Iráku krvavě účtuje s opozicí), ale i hrozba Sýrie či Íránu. „Objektivní“ pohled západní veřejnosti i politiků klade neustále rovnítko mezi Izrael, jediný stát v oblasti s fungujícími demokratickými mechanismy, a jeho více či méně totalitní arabské protějšky. Odtud také přesvědčení Arabů (citováno z komentáře německé agentury DPA), že „Izrael by se měl, stejně jako Irák, přinutit k zaujetí rozumného postoje, v případě potřeby i za použití nátlaku“.

Cesta Jamese Bakera po Blízkém východu měla přesvědčit především arabské státy, že USA jsou schopny přimět Izrael k výměně území za mír. Podle těchto představ by se měl zopakovat campdavidský proces, ovšem bez Camp Davidu, tedy bez jednání a smlouvy, které míru z roku 1978 předcházely. Jádro rozdílného přístupu obou znepřátelených stran je ovšem v prioritách. Izrael…