Zdá se, že ekonomická reforma po mnoha peripetiích konečně dostává určitější podobu. Po zasedání Hospodářské rady, údajně pro reformu rozhodujícím, a „ekonomickém summitu“ na Hrádečku prošel vládní scénář výbory parlamentu, které jej doporučily ke schválení. Vlády se však shodly, že se neshodly na dvou bodech: metodách privatizace a postupu při dosahování konvertibility naší měny. Vzhledem k tomu, že privatizace a uvolnění cen, nemyslitelné bez konvertibilní koruny, jsou pro reformu body klíčovými, toho k dohodnutí na později nebylo odsunuto málo.

Ačkoli měl vládní scénář v parlamentních výborech solidní podporu, uvedené rozpory se promítly i do jejich jednání. Své známé výhrady vůči kupónové metodě privatizace zopakoval Miloš Zeman. O poznání méně noblesní byla opozice vůči chystanému kursu koruny. Vícekrát zazněl poukaz na novinové tvrzení, že lednová devalvace koruny na turistický kurs 26 korun za dolar stála československé hospodářství 6 až 10 miliard Kčs. Nelze se ubránit podezření, že zastánci tohoto tvrzení mají poněkud zmatenou představu o tom, co je to kurs, devalvace, hospodářství, koruna a Československo. V artikulování opozice nebo řekněme kibicování proti reformě a jejím tvůrcům vynikl například poslanec Václav Tomis (HSD- SMS). Navrhovaný kurs koruny označil za sabotáž a burcoval proti další proletarizaci našich občanů ve srovnání s postavením občanů SRN a Rakouska. Když se dovolával vnitřní kupní síly koruny, jeho stranický kolega Ladislav Žáček mu sekundoval argumentem, který už po léta roztíná hospodské debaty: naši turisté na Západě dají za dvě kávy dvě stě korun, co ještě chcete devalvovat? Někteří poslanci SNS pokračovali v argumentační linii slovenských krav dojených v Čechách. Poslanec Jozef Šedovič označil devalvaci za již druhou fázi likvidace slovenské ekonomiky.

Některé diskusní příspěvky potvrzovaly stížnost, kterou od našich ekonomů často slýcháme: mysleli jsme si, že po měsících nekonečných debat jsou už některé základní věci ujasněny. A zrovna když se zdá, že bychom se mohli pohnout o krok dál, někdo se vytasí s dávno probraným argumentem a všechno začne nanovo. Suverénní projevy zástupců vládního ekonomického týmu proto budily spíše soucit; ministři by jistě mohli trávit čas účelněji než vysvětlováním, jak vláda hodlá přispět k ozdravění životního prostředí v okolí Žiaru, nebo proč by nemohla místo zaražené stonavské koksárny náhradou v kraji založit novou automobilku.

Za politického života v komunismu byl u nás prošlechtěn osvědčený model chování: co nejvíce se v řečnění ohánět pokleslou variantou ideologie, která se zrovna žádá. Teď tu máme demokracii, a tak se někteří poslanci čiperně rozpomínají, že jsou zodpovědni svým voličům. V systematické podobě se to nazývá populismus. Populista se stará o lidi; ne o hospodářství, budoucnost státu, pravdu či návrat do Evropy - jen a jen o lidi.

Podezření z populismu Miloši Zemanovi myslím nehrozí. Jeho nezávislé, důsledně formulované názory ho ve zdejších podmínkách staví do role mírně excentrického individualisty toryovského ražení. To je jistě hodnotné zpestření naší politické scény. Pokud se ovšem v budoucnosti ukáže, že jeho obhajoba Slušovic (MF 14.září 1990) byla motivována něčím jiným než špatnou informovaností, mohl bych se třeba mýlit.

Pan Tomis varuje, že novým kursem koruny bychom se v rozdílu kupní síly měny doma a v cizině zařadili až za nejzaostalejší země světa. Tak zlé to zas nebude, ale v zásadě je to tak: pravda vyjde konečně najevo. Pokud bychom ji najevo vyjít nenechali a postavení vůči Západu si nechali nadekretovat parlamentem, prosadí se pravda i bez nás, jenže ve své všední, amorální podobě. Ta není ostatně řadovému občanu skryta; trvající existence Tuzexu je její výkladní skříní. To je morální dimenze, kterou obhájci zájmu lidu nevidí. Poukazují-li naopak liberální ekonomové na morální význam byť ne zcela spravedlivé majetkové restituce a kupónové privatizace, nemluví do větru. S vírou, že člověk je mravní bytost, jejich koncepce stojí a padá. V době konjunktury nemyslivého žvanění o morálce má v zemi zdevastované socialismem tato konzervativní myšlenka razanci avantgardy.

I u nás občas slýcháme známou michnikovskou linku, že žijeme v postkomunistické době a komunistické strany již nepředstavují reálné nebezpečí. Dnes s tím lze pomalu souhlasit - komunisté se totiž přesunuli jinam. Výrazný odpůrce vládního scénáře reformy doc.Trnka říká, že jeho strana je ochotna jít do komunálních voleb společně se sociálními demokraty, socialisty, stranou zelených, ale i s lidovci a republikány. Tyto strany tedy něco spojuje, ale věrnost svým nominálním ideologiím to rozhodně není. Jak upozorňuje Ivan Gabal v zásadním článku, který přineseme v příštím čísle, politické síly rozhodnuté nepřipustit rychlou a cílevědomou reformu dostaly čas se zformovat. Mají nyní vlastní politickou doktrínu a legitimní politickou reprezentaci. V boji o koncepci reformy asi nezvítězí, ale již nám naznačují, jak potom budou mluvit a jak se budou chovat.

Krátká poznámka na závěr. Poslanci si pochvalovali, jak svým stanoviskem podpořili vyjednávací pozici ministra Klause, a tak úspěšně zabránili otevření hranice s Polskem. Opět padla slova o odpovědnosti vůči voličům, dokonce bylo prý zažehnáno nebezpečí stávek v Českém Těšíně. Odpovědnost s populismem si pro jednou spletli všichni. Odpovědné by bylo přiznat, že kdybychom rozjeli ekonomickou reformu stejně rychle jako Mazowieckého vláda, nemusela by dnes železná opona chránit poslední socialistický stát ve Střední Evropě. A naši poslanci by nemuseli zaujmout stanovisko vystřižené z Rudého práva. To myslím doslova, viz RP 8.září, Václav Marek: Co by byla škoda.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte