Útěky I.

Tento text byl poprvé publikován v samizdatové Revolver revue. Dostal se k nám složitou cestou přes prostředníky, autor se totiž stihl stát recidivistou a v tehdejší době nepřicházela publikace pod vlastním jménem v úvahu. Text nás zaujal, je to autentická výpověď, věcný pohled do džungle humanitárních zařízení této země. Očekáváme odezvu, především od odborníků, lékařů, lidí zodpovědných za stav našich „děcáků“ a jiných ústavů ve kterých „Anonym“ nedobrovolně pobýval. Lidské utrpení nelze nijak zaplatit, zhodnotit, ani literární zpracováním. Celý text mimo jiné klade otázku: Změnilo se něco? Autora, pokud se k výtisku dostane žádáme, aby se dostavil do redakce Respektu pro honorář.

Well. Budu se snažit o něco, co jsem ještě nikdy nezkoušel a ani neví, co z toho bude na konci, vlastně nevím, jaký bude mít moje snažení smysl, konec. Jsem Pražák, ale moc si tím nejsem jistý. Ale ne že bych nevěděl, kde jsem se narodil, to vím, že to bylo v Praze, ale nevím, jestli jsem v tý Praze ztrávil jen nepatrnou část svého života. Od mého mládí jsme žili, tedy já, máma, táta, moje o rok starší sestra a o rok mladší brácha, ve „Spáleňáku“. Dneska je to rezervace. „Spáleňák“ se tomu říká, protože prej to byl v minulosti mlýn, který několikrát vyhořel, ale co já si pamatuje, nikdy se to mlejnu nepodobalo. Jsou to vlastně tři budovy a nějaké to hospodářské stavení uprostřed skal a starých lomů. Kolem jsou jen skály a do S. je to asi kilometr právě po těch skalách. S. je vlastně…