Ředitelské úlety

Ti z nás, kdo ještě čtou při snídani denní tisk, si v poslední době mohli vybrat z následujících lahůdek: zda si dřív přečíst zprávu o pervitinovém metodistovi z Bradfordu, nebo tu o torontském omámeném opilci. Paul Flowers, bývalý šéf britské družstevní banky Co-operative Bank a zároveň metodistický duchovní, si údajně nakoupil kokain a metamfetamin na prostopášný večírek připepřený drogami. Torontský starosta Rob Ford zase po měsících zapírání konečně přiznal, že kouřil crack – a poté dodal na uklidněnou, že tak učinil ve stavu „omámení v opilosti“.

Co to má společného s pravidelnou rubrikou Economistu věnovanou vrcholným manažerům? Flowers přece není žádný bankéř: vyšplhal se na vrchol po politických strukturách družstevního hnutí. Ford je zase zvolený politik. Nicméně oba ilustrují problém, který se v byznysu, kde lidé mnohem raději probírají prachy než strachy, až příliš často opomíjí: totiž jak na šéfovi poznáte, že se chystá provést nějaký úlet? A co by se s tím mělo dělat?

Ředitelská kancelář je hotovou továrnou na osobní problémy. Na šéfy je i v dobách prosperity vyvíjen silnější tlak než na ostatní a požadavky na výkon jsou v časech hospodářských turbulencí o to větší. Zároveň s tím je však kazí moc. V sociologických experimentech, kdy se náhodně vybraným lidem udílela moc nad druhými, se zjistilo, že i v malých dávkách vyvolává přehnané sebevědomí, lhostejnost a touhu stýkat se s dalšími mocnými.

Zvláštnůstky šéfů mohou vést k naprostému rozkladu firmy. Když si čtete o krachu společností WorldCom nebo Hollinger či Royal Bank of Scotland (RBS), nutně se pozastavíte nad chováním jejich šéfů. Ale i v méně dysfunkčních firmách mohou vrtochy nejvyššího šéfa vzbuzovat u podřízených špatnou náladu nebo podlézavost. Generální ředitelé jsou v demokraciích nejbližší obdobou absolutních monarchů.