Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan po devět let hladce proplouval od vítězství k vítězství, vyhrál trojí volby za sebou a pokaždé získal větší procento hlasů než v těch předchozích. Přestál převraty, jež chystali svého času všemocní generálové, i pokusy jejich kumpánů z řad justice zakázat jeho umírněnou proislámskou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AK). Turecká ekonomika zatím zvládá finanční krizi bez větší újmy. Jednání o tureckém členství v Evropské unii sice uvízla na mrtvém bodě, zato vztahy s USA (slovy ministra zahraničí Ahmeta Davutoglua, který nedávno strávil pět hodin s Hillary Clintonovou) zažívají „zlatý věk“.
Jediný přítel Turka Turek
Dříve zkorumpovaný a nečinný státní aparát se řídí novou filozofií, že stát má sloužit občanům, a nikoli naopak. Namísto staré zásady, že „jediný přítel Turka je Turek“, země stále více důvěřuje svému regionálnímu vlivu. Tábor Erdoganových protivníků štěpí vnitřní sváry. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění by Strana spravedlnosti a rozvoje nyní ve volbách získala 54 procent hlasů, což je o čtyři procentní body více než v roce 2011.
Skutečnost je ovšem méně růžová, neboť v zemi probíhá drsný mocenský boj mezi Erdoganem a nejvlivnějším tureckým islamistickým hnutím pod vedením imáma Fethullaha Gülena žijícího v Pensylvánii. Takzvaní gülenisté, kombinující zbožnost s pragmatismem, mají pod kontrolou rozsáhlé globální impérium médií, podniků a škol a pronikli prý už i do řad justice a policie. Jejich dalším cílem zřejmě měla být turecká výzvědná agentura MIT. Toto podezření v únoru získalo na věrohodnosti, když údajně progülenistický žalobce předvolal šéfa MIT Hakana Fidana, chráněnce premiéra Erdogana, k výslechu v případu separatistické Strany kurdských pracujících (PKK) kvůli nařčení, že do ní vstoupili někteří z Fidanových podřízených.
Rozlícený Erdogan reagoval tak, že parlamentem s většinou AK protlačil zákon, jenž soudní vyslýchání představitelů MIT podmiňuje souhlasem předsedy vlády. Dotyčný státní zástupce byl z případu odvolán a skupina podezřelých progülenistických důstojníků z istanbulského policejního sboru byla převelena jinam.
Erdogan tedy sice zdánlivě vyhrál první bitvu, avšak tento rozkol může značně ovlivnit jeho politickou budoucnost, pokud by gülenisté stáhli svou podporu. Celou záležitost komplikuje premiérův zdravotní stav. Erdogan v poslední době prodělal dvě operace a dlouhodobě se spekuluje o tom, že se léčí z rakoviny tlustého střeva. On i jeho lékaři to však popírají. Jenže jeho potenciální nástupci v AK prý přebíhají ke gülenistům. Je nepochybně v zájmu obou stran, aby se usmířily.
Gülenisté a AK se společně postavili proti armádě. Noviny blízké gülenistům ve velkém otiskovaly uniklé dokumenty odhalující nešvary v armádě, jež posloužily jako důkazy v procesu proti údajným spiklencům v kauze Ergenekon. Jakmile však stovky důstojníků skončily za mřížemi a hrozba převratu byla zažehnána, spojenectví se začalo drolit. Podle některých názorů jsou důvodem roztržky politické neshody. Pravděpodobnější však je, že si gülenisté podle Erdogana nárokují příliš velkou moc. Ještě před sporem ohledně MIT vyjádřil údajně premiér znepokojení nad zatýkáním novinářů, které poškozuje mezinárodní obraz Turecka. Ve vazbě je jich nyní nejméně sedmdesát; většina z nich čelí chabě doloženým obviněním z terorismu. Někteří z nich, zejména Ahmet ŞÄ±k a Nedim Şener, ostře kritizovali gülenisty.
Přehřátá ekonomika
Erdoganův demokratický mandát však také není zcela bez poskvrnky. Stovky tureckých studentů jsou souzeny nebo vězněny za takové „zločiny“, jako je protestování proti projektům stavby přehrad. Mediální šéfové vyhazují protivládní novináře, neboť mají strach, že by si mohli poškodit své další obchodní zájmy. Naposledy takto přišla o práci Nuray Mertová, publicistka z vládního deníku Milliyet,jež nelítostně kritizovala Erdoganovo rozhodnutí řešit kurdskou otázku vojenskou cestou. To vedlo v prosinci k tragickým následkům, když turecké armádní letouny omylem zasáhly svými střelami skupinku kurdských pašeráků poblíž hranice s Irákem. Při akci zahynulo 34 Kurdů, převážně dospívajících mladíků. Jak zdůrazňuje Kemal KiliçdaroÄźlu, předák hlavní opoziční Republikánské lidové strany (CHP), Erdogan bez okolků přijal zákony na ochranu svého šéfa špionáže, avšak sebeméně se nesnažil o úpravu nejasně formulovaných protiteroristických zákonů, kterých bylo využito k uvěznění tisíců disidentů, včetně devíti členů parlamentu.
Neméně znepokojivé však je, že nijak nepokročily práce na nové ústavě, jejímž přijetím Erdogan plánoval triumfálně završit své třetí volební období. Parlamentní výbor, který byl pověřen vypracováním návrhu jejího znění, dosáhl několika přelomových úspěchů; přizval například řeckého pravoslavného patriarchu Bartoloměje I., aby se k návrhu také vyjádřil. Stále však panují obavy z Erdoganových plánů posílit pravomoci prezidentského úřadu, podle všeho šitého Erdoganovi na míru. Nezní však reálně, že by se celý proces podařilo dotáhnout do konce bez souhlasu největší kurdské strany. Erdogan s ní není ochoten vyjednávat, dokud se veřejně nedistancuje od PKK. Jeho lidé v čele s Fidanem přitom až do loňského léta tajně vyjednávali s PKK, která v té době vystupňovala svou kampaň plnou násilí.
Dalším zdrojem obav je občanská válka, která propukla v Sýrii, jež sousedí na jihu s Tureckem. Turecko sice po léta podporovalo tamního prezidenta Bašára Asada, nyní však vsází na pád jeho režimu. Turci nabídli azyl velitelům povstalecké Svobodné syrské armády a dalším představitelům syrské opozice. Ministr Davutoglu se údajně snažil lobbovat u Hillary Clintonové za zásah Spojených států, ale ty se pravděpodobně budou držet zpátky, zejména v letošním volebním roce. Čím déle se Asad udrží u moci, tím více hrozí, že se nakonec obrátí proti Turecku. Mohl by po vzoru svého otce obnovit podporu PKK, případně podporovat nepokoje mezi nepočetnou komunitou alavitů v Turecku.
Starosti dělá Turecku také hospodářství. V porovnání se sousedním Řeckem působí země oslnivě: schodek rozpočtu nepřesahuje 2 procenta HDP, státní dluh činí pouze 40 procent a v roce 2011 vzrostl HDP o téměř 8 procent. Schodek obchodní bilance ve výši přes 10 procent HDP však svědčí o přehřátí ekonomiky, která nyní prudce zpomaluje. Prezident Erdogan má možná před sebou nejtěžší zápas své kariéry.
© 2012 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
