Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Vzdělávání

Vzkaz naší škole: Neřvěte, neponižujte nás a učte věci, které dávají smysl

O utrpení moderátora aneb Jak prolomit hráz mlčení a dát slovo těm, kterým není ještě osmnáct

prumyslovka na trebesine
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Bylo jich zhruba padesát, převážně kluci, všichni ze dvou tříd jedné průmyslovky v nejmenovaném malém českém městě. Soukali se do místnosti s podmračenými výrazy, takže poznámky jejich učitelek, že jsou marní, demotivovaní, líní a stejně nám nic neřeknou, se nezdály od věci. Posadili se na židličky rozestavěné do dvou soustředných kruhů a mlčeli. Měli to povinně místo vyučování, učitelky zůstaly za dveřmi, byli jsme na ně tři a chtěli jsme z nich vytáhnout, co vidí na své (střední) škole pozitivního, co jim naopak chybí a co by mohlo být lepší. Měli jsme na to hodinu a půl. Mlčeli svorně, seděli tam v bundách, pohledy sklopené k nohám nataženým dovnitř kruhu. Nevypadalo to zrovna nadějně.

Ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Mlčeli s takovou zaťatostí, že z nich nevyšel ani vzdech. Na otázky, co by na své škole pochválili, čeho si cení, jestli se aspoň během své základky setkali s učitelkou nebo učitelem, který jim něco přinesl (otázka z nouze, když na otázky po střední škole nereagovali), byl nejvstřícnější reakcí útrpně zvednutý pohled. Mlčenlivou hradbu jsem nezažil poprvé, ale abych z nějaké skupiny nevyrazil za půl hodiny ani slovo…

Reklama
Reklama

Čtěte také: O palačinkách a mimozemšťanech. Je čas na změnu slohu

K něčemu však ta nekonečná doba, kdy jsem poskakoval v kruhu židlí jako kašpárek, který se snaží rozveselit pohřební publikum, přece jen byla. Zažil jsem autentickou učitelskou beznaděj. Vnímal jsem, jak se mi ta skupina tváří slévá v jednotnou hradbu nepřátelství, jak mám tendenci zařvat, vymezit se nebo být ironický; prostě cokoli, abych ze sebe shodil ten pocit přehlížení, ponížení a marnosti. Tohle nutně zažívá leckterý učitel. Jenže pokud použijete v takové situaci třeba jen náznak síly, jízlivost nebo ironii, prohráli jste definitivně. Ale to pokušení je silné. Rozumím těm, kteří neodolají a v podobné situaci začnou rozdávat poznámky a pětky.

Mám to vzdát? Díval jsem se po nohách natažených do prostoru. Pár kluků tu mělo rozepnuté motorkářské boty. Zjevně přijeli na mašině. Že by rebelové? Rebel na střední bývá ten, koho vzdělávací systém ještě úplně nezašlapal. A obvykle dříve nebo později neodolá potřebě vymezit se. Což znamená, že řekne něco nahlas. Tak když jsem kladl příští otázku, stál jsem poblíž těch bot. Třeba se chytí. A opravdu po půl hodině, zrovna když jsem se ptal, jestli je aspoň něco štve, pokud ve škole nezažili nic pozitivního, se vedle mě ozvalo: „Nám pořád řikaj, že jsme debilové. A že se stejně nic nenaučíme.“ A rozepnuté motorkářské boty dodaly: „Furt řvou. Tak na ně se*em a čumíme do mobilu.“

Publikum ožilo, projela jím vlna souhlasu, kdosi se začal pochechtávat. „Řvou? Učitelé? Všichni?“ Zaujatě se zvedlo pár hlav. „No všichni ne, jen některý.“ „A kolik? Třetina? Polovina?“ Začali se po sobě dívat a dohadovat se pohledy. „No tak dvě třetiny asi.“ Nezačali mluvit všichni, ale přidávali se postupně. Ta zbylá hodina byla nečekaná. Otevřeností, ukázněností a věcnou konstruktivností. My jsme změnili taktiku. „Řekněte, co byste chtěli vzkázat svojí škole. Cokoli, my to doručíme. Anonymně, samozřejmě.“ A toto tedy vzkazují anonymní středoškoláci anonymní střední průmyslové škole:

  • Neopisujte s námi učebnice
  • Netrestejte nás hloupou prací a nesmyslnými úkoly
  • Když mě předmět a učitel baví, ani mobil nevytáhnu
  • Víc učme prakticky, to mě motivuje
  • Učte nás myslet a využít hlavu
  • Používejte aktuální techniku
  • Nekřičte na nás, nesrovnávejte nás
  • Individualizujte výuku, ať neděláme pořád všichni to samé
  • Vadí mi degradace, když mi říkáte, že nic nedokážu
  • Nestěžujte si na učitelskou profesi
  • Víc mladých učitelů, kteří umí zacházet s technologiemi
  • Štve mě, že iPady nám rozdáte jen v Den otevřených dveří a musíme s nimi chodit po chodbě
  • Využijme čas ve škole a na praxi. Často neděláme nic a pořád se na něco čeká

Tohle vzkazují svojí škole ti „demotivovaní a marní, od kterých nemůžete nic čekat“. Ručím za to, že za tu hodinu nepadla ani jedna blbá poznámka nebo nerealistický návrh. Naopak, s postupujícím časem přibývalo věcnosti. A výsledek se paradoxně moc neliší od toho, co by nejspíš vymyslela skupina přizvaných pedagogických odborníků. Proč o té škole mluvím jako o anonymní? Přišlo by mi nefér ji jmenovat. Rozhodně v tom však není sama. Jen si nejsem jistý, jestli se v těch ostatních někdo alespoň pokusil dát těm „marným a líným“ na hodinu slovo. Uznávám, je to dost utrpení. Ale smysl to zjevně má.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Feřtek

externí redaktor, respekt.cz

fertek300.jpg
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte