Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Všechno nejlepší a Istanbulskou úmluvu k tomu 

Kde platí genderové normy, tam je je společnost přátelštější

Za_Karlovku_bez_sexismu._Lide_protestuji_pred_univerzitou_proti_diskusi_o_kampani_MeToo
Demonstrace Za Karlovku bez sexismu; ilustrační foto • Autor: HN

Istanbulská úmluva si - jak známo - klade za cíl podpořit prevenci a potírání domácího a sexuálního násilí - dominantně, ale ne exkluzivně, proti ženám - a v českém kontextu pro jeho popularizaci udělal nejvíc monsignore Petr Piťha. Mezinárodnímu dokumentu se loni věnoval v jednom ze svých kázání a zpod hlavní lodě svatovítské katedrály varoval, že přijetí úmluvy povede ke zrodu “nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru”, kam by byli občané deportováni za vyjádření nesouhlasu (s obsahem úmluvy zřejmě), nebo že lidem budou “odebírány děti” a posílány neznámo kam. Následně se rozhořela vášnivá debata, takže dokument není třeba blíže představovat (pro zájemce viz dva starší texty kolegyně Silvie Lauder v odkazech). Česká republika úmluvu podepsala před třemi lety, ale i kvůli dezinformační kampani, jež je s ní spojena, ji dosud neschválila. Právě ratifikaci by však měla dostat k narozeninám. Proč? Protože by to české společnosti pomohlo.

Minulý týden přednášela na půdě pražského Ústavu mezinárodních vztahů Kristina Lunz z berlínského Centra pro feministickou zahraniční politiku a mluvila - jak název jí založeného institutu napovídá -  o konceptu feministické zahraniční politiky.  Koncept má smůlu, že v názvu obsahuje právě slovo “feministický” - a bude proto část posluchačského spektra a priori dráždit, zejména nyní, kdy se vše okolo ženského těla stává součástí kulturní války. Hlavní argument takového přístupu k zahraniční politice je přitom prostý. Zjednodušeně řečeno oponuje tezi zejména Thomase Hobbese, ale nejen jeho, že přirozeným stavem světa jsou války a chaos a všichni účastníci mezinárodních vztahů sledují jen jeden cíl - zvětšení vlastní moci.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Istanbulská smlouva nezničí české muže ani české tradice

Feministický koncept říká, že to tak není. Že kromě politiků jsou tu také společnosti, lidé, komunity, obyčejný život a k nim by se zahraniční politika měla vztahovat, pokud má dostát svého cíle, jímž je prevence konfliktů a udržování přátelských vztahů s ostatními státy. Jde tedy - opět zjednodušeně řečeno - o dodání empatie do mezinárodních vztahů. Jedná se o novátorský přístup k mezinárodní politice a jakožto oficiální princip své zahraniční politiky jej přijaly jen Švédsko (to jako první v roce 2014) plus Kanada a Francie.

Na hmatatelné výsledky jedním či druhým směrem si budeme muset ještě počkat. Nedávný výzkum univerzity ve švédské Uppsale však první dílčí závěry přinesl. Ukázal, že společnosti, které odmítají normy genderové rovnosti, jsou mnohem více nepřátelské k jiným národům - a také k menšinám ve své vlastní zemi. A platí to i obráceně. Obyvatelé zemí, kde jsou principy rovnosti pohlaví integrální součástí institucí, školních osnov a kultury, jsou přátelštější vůči druhým i k sobě navzájem. Není to proto, že by byly ženy a priori “hodnější” než muži, jak argumentovala Kristina Lunz. “Ale proto, že ženy mají jiné strategie. Zahrnují do debaty širší spektrum hlasů, více a déle naslouchají druhým, čímž implicitně obrušují hroty a předcházejí možným konfliktům,” řekla.

Zájmem každé společnosti by proto mělo být tento přístup kultivovat - a Istanbulská úmluva se nabízí jako jedna z cest. Jednotlivá ustanovení textu už upravuje stávající česká legislativa, a nepřidává tak Česku žádné nové zákonné povinnosti. Obsahuje však nástroje prevence,  které Česko potřebuje dobudovat a jež by mimo jiné uložily státu proškolovat orgány v nakládání s oběťmi domácího a sexuálního násilí a v rozpoznání možného problému. Jsou to všechno nedocenitelné “měkké” schopnosti, které mohou zachraňovat lidské životy i nemalé prostředky státu na posttraumatickou léčbu - a udržují společnost bezpečnější a odolnější.

Čtěte také: Istanbulská smlouva je dalším bojištěm dezinformační války

Poslanecká sněmovna ratifikaci úmluvy odložila na neurčito a premiér Andrej Babiš naposledy 12. října v rozhovoru pro Právo řekl, že ani vláda nebude na schválení tlačit. „Žádné smlouvy nechci. Máme svoje zákony, které řeší násilí na ženách. Jde o to, jestli jsou dostatečně vymáhané. Abychom ten problém řešili, k tomu opravdu nepotřebujeme nějakou Istanbulskou smlouvu. Takže nevidím důvod, proč bych tuto smlouvu měl podporovat,” prohlásil.

Je tu však ještě jeden rozměr odmítání dokumentu - kromě toho, že bychom se připravili o nástroj, jak pomoci sami sobě coby společnost. Pokud Česko úmluvu neratifikuje, země a její zástupci se nebudou účastnit mezinárodní spolupráce v této oblasti. “Jedná se o nejhorší variantu, u které by ČR vypadla ze systému regionální spolupráce a neudržovala by stejný systém rozvoje právní úpravy a přístupu k prevenci v této oblasti. Neúčastnila by se mezinárodních jednání, výměny nejlepších zkušeností, sbírání dat, což by velmi pravděpodobně vedlo buď ke zhoršení (v oblasti prevence a potírání násilí na ženách, pozn.red.), nebo v lepším případě k zakonzervování a stagnaci,” stojí v analýze Ústavu mezinárodních vztahů k dopadům (ne)ratifikace Istanbulské úmluvy. “Odmítnutí participace by bylo signálem, že Česká republika o taková fóra a spolupráci nemá zájem, a znamenalo by posun k mezinárodnímu izolacionismu.”

A to by mělo přímý dopad i na jednu z donedávna páteřních politik českého státu navenek - podporu lidských práv. Havlovskou tradici se snaží od loňska resuscitovat ministr zahraničí Tomáš Petříček, a měl by tak být první, kdo bude usilovat o ratifikaci úmluvy. “Abychom byli považováni za důvěryhodného partnera v podpoře lidských práv ve světě, nemůžeme mít lidskoprávní nedostatky doma a odepírat ženám právo na život bez násilí,” říká výzkumná pracovnice ÚMV Míla O’Sullivan. “Odmítnutí ratifikace by bylo velkou ranou pro kredibilitu Česka v zahraničí. Nebyli bychom v této oblasti bráni vážně,” dodává.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte