Smrt našeho proroka

Když jsem se v poledne 5. června probudil po velmi náročné svatbě jednoho z mých nejlepších přátel a otevřel elektronickou poštu, čekala mě na prvním řádku zpráva s lakonickým předmětem „dnes“. Text kolegy Antona Markoše byl jako obvykle stručný. Zemřel Zdeněk Neubauer. Obsah této věty je těžké domyslet: odešel totiž nedoceněný gigant české vzdělanosti, který významně ovlivnil minimálně jednu generaci českých intelektuálů a řadě z nich – včetně mě – zcela zásadně změnil život.

Zrození biologa

Zprvu se zdálo, že se syn prominentního brněnského právníka dvakrát nevyvedl. Velmi těžký porod a těžká dětská obrna ve dvanácti letech vedly k celoživotnímu tělesnému handicapu. Zájem o biologii – a další okolnosti – z něj dělaly černou ovci rodiny. Jeho zcela mimořádná nadání se začala záhy projevovat, takže se mohl v roce 1960 coby student Přírodovědecké fakulty UK začít věnovat své celoživotní vášni, studiu živé přírody, zejména tajemné a okouzlující říši hub. Ty svojí povahou určily hlavní oblasti jeho biologického zájmu: tvar, způsob, jak ho živé organismy nabývají a sebeprezentace organismů skrze něj. Během studia však prošel deziluzí, která potká většinu nadšenců, jež jdou na biologii „z lásky k přírodě“. Na čas opustil svět hub a svoji pozornost soustředil na jedno z aktuálních témat doby, totiž molekulární mechanismy.

Když tuhý československý komunismus na čas povolil, odjel v roce 1967 na stipendijní pobyt do prestižní laboratoře v Neapoli, kde učinil svoje nejvýznamnější objevy na poli špičkové mainstreamové biologie. Týkaly se jistého druhu bakteriálního viru (bakteriofágu lambda), který používá buněčný aparát bakterie k vlastnímu rozmnožování. V roce 1970 se po těžkém rozhodování vrátil na pražskou Katedru genetiky, mikrobiologie a biofyziky, kde nabyté poznatky rozšiřoval a prohluboval. Výsledkem byla řada publikací, které jsou ke dnešku více než 170krát citovány v databázi Web of Science, což je nejtvrdší měna v současném akademickém kapitalismu. Ani přes tyto úspěchy mu však tehdejší establishment nedovolil postoupit k docentuře a musel se spokojit s místem laboratorního technika. Poměry se neustále zhoršovaly, a protože nemohl dělat vědu na své – světové – úrovni, v roce 1981 z katedry odešel.

Filosofie a disent

Zklamání první lásky vystavilo jeho zotavené srdce trvalé „metaúzkosti“: úzkosti z úzké specializace, strachu před „fachidiocií“, prozrazuje na sebe Zdeněk Neubauer v jedné ze svých četných autobiografií. Tento strach ho už v roce 1965 přivedl k dálkovému – a před zaměstnavatelem tajenému – studiu filozofie na FF UK. Šest jazyků plynně, fenomenální paměť, píle, cílevědomost, efektivita a především schopnost postihnout na věcech to podstatné, ho již tehdy výrazně odlišovaly od většiny vrstevníků. Včetně podivuhodné pečlivosti: všechny přednášky si podrobně zapisoval, později doma opatřoval poznámkovým aparátem, přepisoval na psacím stroji a následně svazoval do kodexů.

Po zmíněném odchodu z katedry se z laboratorního experta stal domácím programátorem pro tehdejší ČKD, což sebou přineslo výhodu volné pracovní doby. Když se nemohl věnovat experimentální biologii, vrhl se na prostředkování zahraničních vědeckých textů, které byly podle něj hodny pozornosti. Díky kontaktům měl přístup k aktuální literatuře a představoval tak spojení se svobodným vědeckým světem. Osmdesátá léta ho logicky přivedla k disentu, v němž skončila většina nepohodlných učenců. Stal se součástí paralelní polis, intelektuálního prostoru svobodné akademické půdy, nezávislé na vědeckém světonázoru.

Z této doby pochází většina jeho stěžejních filosofických spisů, věnovaných mj. střetu vědeckých paradigmat a tzv. eidetické biologii, v jejímž středu stojí velmi stručně řečeno napětí mezi tvarem a objektem, jako jeho abstrakcí. Dříve, než jeho americký kolega Thomas S. Kuhn (kterému stejná myšlenka přinesla mezinárodní věhlas) upozornil na to, že věda není prostým vršením objektivních faktů, ale že to, co považujeme v dané době za pravdivé, je vždycky poplatné určitému vidění světa, tzv. paradigmatu. V prosinci roku 1989 se vrací na fakultu, aby obnovil Katedru filozofie a dějin přírodních věd, kterou posléze vedl a se svými souputníky a následovníky rozvíjel. Napsal řadu knih a stal se laureátem ceny Vize 97 (2001) a Ceny Toma Stopparda (2008).

Jiný svět

Zdeňkovo životní téma by snad bylo možno shrnout třemi slovy: autonomie živých organismů. Cítil naléhavou potřebu vydat svědectví ze své bytostné zkušenosti s živou přírodou, jejímž plodem je již zmíněná eidetická biologie. Pro její pochopení je klíčovým uvědomit si výše naznačený rozdíl mezi tvarem či podobou (řecky eidos) a objektem. Pro současnou vědu jsou živé bytosti objekty, determinované matematickými a fyzikálními parametry. Tyto objekty vyplňují skladiště (univerzum), souhrnně zvané objektivní realita. Díky redukci na objekt lze jedinečnost každého organismu převést na společný základ a jejich popisy tak alespoň jakž takž formalizovat. Právě tato záměna živých bytostí za objekty umožňuje fungování vědy. Věda tak – v Neubauerově interpretaci – není o „živáčcích“, ale o popsaných objektech. Odtud také pramení jeho silná teze, že „věda není o světě, ale o objektivní realitě“.

Proti tomu staví poznání eidetické, založené na relaci podobnosti. Zatímco objektovost je racionálním konstruktem, vnuceným organismům zvenčí, podoba vyvstává z jejich nitra. Vlastní tvar či podoba je tím, o co každý organismus vede celoživotní zápas. Právě tady se rodí jedinečná identita, předem vždy nejasná. Pěkně lze toto sebenalézání vidět na novorozenci. Jeden týden se podobá spíše matce, druhý otci, prochází různými peripetiemi a v dospělosti je nejpodobnější – inu, sobě. Přitom tato jeho podoba nebyla předem vůbec odhadnutelná, a vlastně ani ta současná není finální. Nelze ji fixovat, abstrahovat pravidlo, zapsat do učebnice a traktovat. Proto „o živém nemůže být věda“. Schopnost každého organismu nabývat podobu nazýval Neubauer „eidetnost“ a myslel tím biologický pandán k lidské gramotnosti coby předpokladu poznání. 

Tohle jej eminentně zajímalo: povstávání živého tvaru, způsoby sebepochopení, sebeuskutečnění, sebeprojevu. Striktně řadil subjektivitu a jedinečnost před objektivitu. Svět se v jeho porozumění usebírá skrze individualitu. Ani nemůže jinak.

Prominentní kolegové, kteří Neubauera zpravidla respektovali, ho však nikdy plně nepřijali do svého středu. Skeptiky samozřejmě napadne, proč se jeho myšlenkami vůbec zabývat, když je vědecký mainstream odmítl. Možná právě proto. Současná věda staví nad přírodou konstrukce svých objektivních výkladů. Neubauer spíše vyzdvihoval snahu odhalovat povahu jevů jako takových. V jeho vyprávěních se živý svět rodil přímo před očima. Podmínkou účasti na tomto příběhu byla vlastní, hluboká, ba intimní zkušenost s živou přírodou. Posluchači takovou zkušeností nevybavenému, byla sebelepší akademická erudice pouhou veteší. A Neubauerův výklad jen bláznivým blábolením. Jak připomíná jeho přítel a žák Stanislav Komárek, o vodě mluvit a ve vodě plavat jsou dvě naprosto odlišné zkušenosti. A o to jde. Dnešní biologie, která život spíše vyrábí a duplikuje, jejíž texty jsou spíše technickými protokoly, psanými v bizarním diskursu (a která svým laboratorním provozem připomíná průmysl) se s živým světem, odkrývaným v Neubauerově biologii, zcela míjí. Možná především proto jej mainstream nechce znát. A je to tak v posledku dobře. Protože jak kdesi sám cituje Platóna: poznání je erotický vztah a není radno jej vystavovat veřejnému prostoru, či dokonce vnucovat jiným.

Komplikovaný život Zdeňka Neubauera možná nejlépe shrnuje motto, jež kdysi zvolil před jeden ze svých textů a jehož autorem byl jeho blízký přítel Paul Ricoeur: „Hledání pravdy je napjato mezi dvěma póly: na jedné straně jsem vázán osobní situací, na druhé straně hledím vystihnout bytí. Na jedné straně je na mne, abych cosi odhalil, cosi, co odhalit nepřísluší nikomu jinému, než právě mě; má-li moje existence nějaký smysl, není-li marná, pak mám určité postavení v bytí a toto postavení mne vyzývá, abych položil otázku, kterou za mne nemůže položit nikdo jiný; přitom již v samé stísněnosti mého postavení, v omezenosti mých informací se rýsuje konečnost mého povolání k pravdě. A přesto, hledat pravdu na druhé straně znamená, že chci říci něco, co je platné pro všechny, co vyrůstá na půdě mé situace, jako cosi univerzálního. Hledání pravdy je napjato mezi „konečností“ mého tázání a „otevřeností“ bytí.“

Autor pracuje na Katedře rozvojových studií Univerzity Palackého v Olomouci.