Kdy začínáme být staří

Jestli se za počátek stáří považuje první den po oficiálním datu důchodového věku (ne skutečný odchod do důchodu), čeká mě stáří už letos. Nicméně na to, že jsem „starý“ a mám nárok na úlevy, mě upozorňují různé seniorské výhody, které platí od šedesáti let. Jen minulý týden jsem ušetřil devadesát pět korun na vstupu do zoologické zahrady a dvou koupališť - na výpravách, které jsem absolvoval s vnučkou. Ušetřená suma mi ale v každém případě nenahradila smutek z toho, jakou má potřebu mě okolí šetřit kvůli mému věku. I když chápu, že mnoho mých vrstevníků tenhle bonus bere s jistým zadostiučiněním.

Důvod, proč se zabývám v tomto blogu hranicí stáří, mě přivedla zpráva o smrti slavného kanadského hokejisty slovenského původu Stana Mikity. Bylo mu sedmdesát osm let. Jeho jméno jsem zaregistroval poprvé v roce 1968, když mi bylo třináct. V hokejové zemi jakou bylo Československo pojem Stan Mikita něco znamenal. Pro kluka fandícímu hokeji pochopitelně taky.

Nicméně osmašedesátý rok leccos změnil, okupace vojsky Varšavské smlouvy mě inspirovala ke zkoumání, v jaké době a zemi to vlastně žiji - a na hokej a na Stana Mikitu jsem v podstatě zapomněl. Kolem roku 1971 jsem měl pocit, že ten starej chlap mi už nemá co říct. Pustil jsem ho z hlavy. Včera mě šokovalo, když jsem zjistil, že je – či teď už byl - jen o patnáct let starší než já. V podstatě to byl můj vrstevník, byl mladší, než někteří mí přátelé. Čas prožívaného a vnímaného života je velmi relativní – bylo mé včerejší poučení sama sebe.

Jasně, chronologický věk není totožný s věkem biologickým, tedy stavem našeho těla, ani s psychogickým, tedy stavem našeho ducha či duše. To už jsem si přečetl dávno. Vím taky, že podle průzkumů  jsou pro teenagery starci a stařeny všichni, komu bylo víc než pětatřicet, pro mnohé podnikatele či manažery je stářím věk zaměstnanců nad čtyřicet, pro pětatřicátníky začiná stáří v pětašedesáti, pro lidi mého věku v pětasedmdesáti.

Nikdy jsem se necítil tak dobře jako v posledních letech a nemám potřebu své stárnutízkoumat. Nicméně začal jsem být citlivý na řadu nekorektností v mém okolí. Tak nějak podobně, jako může být zaskočena žena posílaná k plotně a přebalování mimin. Třeba na možná celkem dobře míněné poznámky o sexu po šedesáti, o starých tělech v plavkách, o tom, že starý člověk už nezvládne to co mladý.

Mnoho třicátníků ale nezvládne to, co zvládne mnoho šedesátníků, ba i sedmdesátníků. Míra toho zvládání i náplň zvládání je totiž u obou kategorií jiná. Nejen v množství a kvalitě, ale taky v podstatě, v jakémsi jádru bytí. Štěstí, které očekává mladý člověk, bývá jiné než štěstí, které očekává stará osoba. Jiné; ne horší, ne lepší, ne starší, či mladší. Jak říkám, jsem se svým životem spokojen, ale opravdu mě už nějaký čas vadí, jak část světa, narozená většinou po roce 1970, staví do autu mé vrstevníky. Protože jsou jiní a svět zvládají jinak.

Tak dík Stanu Mikitovi, že se ještě jednou do mého života vrátil a dal mi šanci si uvědomit nesmyslnost faktu, že jsem ho v podstatě celý svůj život považoval za starého chlápka. Dal mi teď možnost zastydět se, že něco v duchu vyčítám lidem mladším, než jsem já, ale chovám se v té věci úplně stejně. Budu se snažit tuhle ignoranci změnit.