0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Společnost31. 5. 20165 minut

Jak se žije na hranici pracující chudoby

Česko se musí z montovny výrobků stát výzkumnou laboratoří

Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Úřad Eurostat v pondělí zveřejnil statistiku, ve které měřil, kolik žije v evropských městech chudých lidí. Sběračům dat vyšlo, že ve všech městech unie to je skoro čtvrtina populace. Česká města vyšla z testu nejlépe – žije v nich jen 14 procent chudých lidí. Česko zároveň láme rekordy v zaměstnanosti, tolik lidí jako dnes tu mělo práci naposledy v roce 1993. Zní to jako skvělé zprávy. Jedno staré moudro ale říká: nevěřte příliš číslům. Zasazeno do kontextu to u nás zase tak růžové není.

Za chudého se člověk v Evropě většinou označuje tehdy, když jeho měsíční příjem klesne pod 50 až 70 procent národního průměru. Průměrná mzda je ale v Německu třikrát vyšší než u nás, životní náklady ale třikrát dražší nejsou. Chudý Němec se má tedy oproti chudému Čechovi relativně lépe.

Reklama

Nízká nezaměstnanost sama o sobě také nemusí být vždycky dobrou zprávou. Existují celé profese, kde většina lidí chodí každý den do práce, přesto jsou pod hranicí chudoby. Často se pod ní nacházejí uklízeči, pomocní kuchaři, servírky, vrátní nebo pracovníci ostrahy, kde se průměrná hrubá měsíční mzda loni pohybovala mezi 12 a 14 tisíci korunami. Stav, kdy člověk sice pracuje, ale přesto je pod hranicí chudoby, označují za pracující chudobu.

Ta celkově víc ohrožuje ženy a lidi s nižším vzděláním. Celkem žije v Česku více než milion chudých lidí bez ohledu na to, zda pracují nebo kde žijí. Jiná statistika Sociologického ústavu AV ČR z konce loňského roku nicméně ukazuje, že většina z milionu chudých podle svých slov nemá problém vyjít s příjmy. Problém v této studii naopak často uváděli lidé, kteří nebyli ohroženi chudobou podle její definice. Obecně problém vyjít nejčastěji uváděli lidé žijící v hlavním městě.

Paní Iva má měsíčně 14 tisíc, s hodinami navíc si vydělá maximálně 18 tisíc hrubého. V chudobě tedy nežije, čas od času do ní ale spadne, ačkoli celý život pracovala. Navíc žije v Praze, kde je dráž než ve zbytku země. „Cigáro si neodepřu,“ říká drobná žena s nakrátko zastřiženými vlasy. „Vždycky když přijdu do práce, tak si nejdřív zakouřím. Pak jdu na pokladnu klidná, připravená to zvládnout.“

Paní Ivě je šedesát let a nejnižší patra světa práce zná dobře. Ve svém životě pracovala jako servírka, kuchařka, pomocnice na pile; nakonec zakotvila na pokladně v supermarketu na pražském sídlišti, kde pracuje posledních sedm let.

Svojí práci Iva nemá ráda. „Denně vám projdou rukama ne kila, ale metráky zboží. Musíte být rychlí, nabízet sportku, jako na poště. Lidi dokážou být zlí,“ popisuje realitu na kase. „Ale v mém věku už by mě jinde nevzali“. Do důchodu se však Iva nechystá, nedokáže si představit, jak by s ním vyžila. Z hubené výplaty si na stáří neušetřila. Ze 14 tisíc, které dostane, zaplatí největší díl za garsonku, sedm tisíc nájem plus dva poplatky. „Je drahá, dobře situovaná, na metru,“ vysvětluje pokladní. Když uhradí splátky za půjčku z minulosti, telefon a úrazové pojištění, zbudou jí asi dva tisíce na život – na jídlo, oblečení, volný čas. Šaty nakupuje jedině u Vietnamců, ryby jsou příliš drahé, maso kupuje jen výjimečně, když je v akci. Pak ho pořídí víc do zásoby, naporcuje ho a zamrazí.

„Mám štěstí, že mám přítele z Moravy,“ říká Iva. Ten jí bere na dovolenou do Chorvatska. „Řekne: Vem plavky a ručník, o nic se nestarej, pojeď.“ Podporují ji také děti, které „vědí, že na tom maminka není růžově“. Kdyby Iva měla víc peněz, nepřemýšlí dlouho, co by si za ně koupila. „Dávala bych si stranou, abych mohla vzít vnoučátka někam na výlet. Protože teď od babičky nic moc nedostávají. Mohla bych si dovolit vzít víc volna a být s nimi.“ Iva se nejvíce děsí zdravotních problémů. Když před časem prodělala bypass ledvin, spěchala rychle do práce, protože její měsíční nemocenská činí jen šest tisíc, které přijdou až za několik měsíců. O tom, že za komunistů se měla lépe, tak nepochybuje. „Že nešlo jezdit na Západ, je pravda, ale já tam nemůžu ani dneska, nemám na to peníze.“

Povzbuzující je, že počet lidí ohrožených chudobou se v Česku dlouhodobě snižuje. Aby i se lidé jako paní Iva měli lépe, musí se zvednout celková výše mezd a platů v Česku napříč obory. Aby k tomu mohlo dojít, nestačí jen usilovněji pracovat jako doposud a čekat, že „ono to časem přijde“. Jak podrobně píšeme v hlavním tématu aktuálního tištěného Respektu, Česko od přechodu na tržní ekonomiku v roce 1989 vsadilo na průmysl - zejména ten automobilový - a vytrvale bohatlo. Pokud chceme, aby se naše bohatství zvyšovalo i nadále, tedy aby platy rostly rychleji než ceny, bude potřeba udělat krok, který nebude snadný. Ve zkratce řečeno, Česko se musí z montovny výrobků stát výzkumnou laboratoří. Místo abychom věci vyráběli, potřebujeme je vymýšlet. Lehké to nebude, ale existují země, kterým se to podařilo.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].