Jak se pozná nejlepší učitel: ví, že je podstatné vycházet s druhými
I v České republice jsou výjimeční pedagogové - a měli bychom vědět, kde je najdeme
Na každé soutěži není nejzajímavější ani tak to, kdo vyhrál, ale podle čeho se vítěz pozná. Soutěž totiž obvykle není totéž co závod. Vítěze maratonu rozlišíme snadno, ale když je někdo Nejlepší hasič nebo Nejlepší učitelka?
Mezinárodní cena Global Teacher Prize i její domácí „předkolo“ GTP Czech Republic má možná trochu jiná kritéria, než byste čekali. To první sleduje, jak se učiteli daří podporovat ve vzdělávání každého žáka ve třídě. Tedy nehodnotí se, kolik učitel vzdělal premiantů, ale jestli umí stejně pracovat s pomalými i rychlými, „chytrými“ i „hloupými“. Za druhé porotu zajímá, jestli učitel používá inovativní formy výuky, tedy i něco jiného než výklad u tabule. A také, jestli jsou tyhle vychytávky přenositelné do jiných škol a k jiným učitelům.
Na spolupráci se vůbec při zkoumání nominantů klade důraz. Takže se hodnotitelé ptají, jestli tihle učitelé učí jiné učitele, jestli jsou zvyklí podělit se o to, co umí, s kolegy ve škole i napříč republikou. Stejně tak se zajímají, jestli spolupracují se vzdělávacími organizacemi mimo školu, případně jestli mají profesní kontakty v zahraničí. No a pak je logicky zajímá, jak na nominované učitele reagují kolegové, žáci, rodiče, veřejnost.


Tahle mezinárodní cena (poprvé byla vyhlášena v roce 2014, vítěz dostává prémii milion dolarů) měla letos pokusný (nultý či první) ročník i v České republice (prémie 50 000 Kč). Na veřejnou výzvu se sešlo přes sto nominací a 32 učitelů se do soutěže nakonec přihlásilo. Což bylo zajímavé. Velmi častý důvod, proč se někteří učitelé přihlásit nechtěli, nebylo ani tak malé sebevědomí, ale hlavně obava, co takovému „zviditelňování“ řeknou kolegové. Takže nakonec přihlášku podávali hlavně lidé ze škol, kde není ostuda hodně pracovat a dát to o sobě vědět. A to není úplně běžné. Proto tak velký rozdíl mezi počtem nominací a přihlášek.
Osmičlenná porota nakonec vybrala sedm finalistů, ty objela, aby viděla jejich hodiny a natočila s nimi rozhovor. Najdete mezi nimi hned několik učitelů ze základních škol, od učitelky prvního stupně přes učitele IT po zástupce ředitele, ale taky učitele společenských věd z gymnázia a učitelku ze speciální školy pro děti s vadami sluchu. Zajímavé je pustit si rozhovory s nimi (existují v dlouhé, neveřejné verzi, ale i v krátkém sestřihu na youtube). Nevědomky se vlastně v jedné věci shodli. Že naučit děti předmět je důležité, ale ještě podstatnější je, aby uměli vycházet s druhými a pracovali s chutí. A že to je zároveň to nejtěžší.
Letošní vítězka se jmenuje Jana Kopecká, učí na prvním stupni na základní škole v Kunraticích na kraji Prahy a hodně se zabývá čtením a čtenářskou gramotností. Porotci na ní ocenili hlavně to, že umí respektovat, že každé dítě je jiné a má svůj rytmus. U druhé Jany Tláskalové ze základky ve Zbiroze jim přišlo důležité, že není učitelkou předmětů, ale dětí. A u Bohuslava Hory, zástupce ředitele na základní škole v Plané nad Lužnicí, se jim líbilo, že umí skloubit individualizaci učení se spoluprací v hodině.
Poslechněte si je i další čtyři finalisty, třeba někoho takového také znáte. Příští rok bude nejen česká GTP, ale čeští vítězové postoupí i do mezinárodního kola. Dobrá šance dát najevo, že i v České republice jsou učitelky a učitelé, kteří stojí za pozornost a ocenění. Přinejmenším je dobré vědět, podle čeho se dneska ve světě i u nás vůbec pozná dobrý učitel.
Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin
Lokální variantu Global Teacher Prize připravily tři neziskové organizace. EDUin, studentský spolek Otevřeno a „ředitelský“ spolek Trvalá obnova školy
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.




















