Česko-německý fond: Musíme rozptylovat přehnané obavy ze světa

Česko-německý fond budoucnosti letos slaví 20 let své existence - a jak německá, tak česká vláda loni přislíbily financování na dalších deset let. Organizace, která vznikla v roce 1997 po uzavření česko-německé deklarace, se nejdříve věnovala odškodňování českých obětí nacismu, dnes funguje jako společenská organizace snažící se prohlubovat vztahy mezi Čechy a Němci. „Česko-německé vztahy jsou na nadstandardní úrovni, nedávné zkušenosti ale ukazují, jak důležité je nepodcenit vzájemný dialog," říká ředitel fondu Tomáš Jelínek.

Co považujete za největší úspěch Fondu během jeho dvacetileté historie?

Má to samozřejmě více rovin, jeden z největších úspěchů bylo určitě odškodnění obětí nacismu. Vneslo potřebnou důvěru do vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci a bylo přijato dobře ze strany obětí. Zároveň to byl prubířský kámen, na kterém se ukázalo, že se obě strany dokážou shodnout na tom základním, co v 90. letech obě společnosti rozdělovalo. Ale to byla samozřejmě jen první fáze, podíváme-li se na působení fondu z perspektivy dvaceti let jeho existence, považuji za jeho největší úspěch to, že se stal i zdrojem sebedůvěry. Češi zjistili, že dokážou s Němci vést dialog na partnerské úrovni, spolupracovat a prosazovat své cíle, ale třeba také se kriticky zabývat vlastními dějinami. Němci zase získali dobrý pocit, že mají cit i pro své menší sousedy a jejich obliba mezi Čechy kontinuálně stoupala. To můžeme pozorovat jak v rovině jednotlivých projektů, tak v celkovém měřítku.

Zmínil jste odškodňování obětí nacismu, což byl i jeden z hlavních důvodů vzniku fondu. Je to již úplně uzavřená kapitola?

Odškodňovací programy sice již skončily, ale o odkaz obětí nacismu pečuje fond dále. Jednak v rovině paměťové, kdy podporujeme vzdělávací, vědecké či publikační projekty zaměřené na posilování povědomí o osudech obětí nacismu v naší společné historické paměti. Jednak rovněž spolupracujeme s organizacemi, jako je Živá paměť či německá Nadace EVZ, které jsou zaměřeny i na sociální podporu obětí nacismu.

Nedávná data z Mapy exekucí ukazují, že v oblasti bývalých Sudet žije největší procento lidí, kteří řeší exekuce. Věnujete se v tomto kontextu nějak specificky i pohraničí?

Věnujeme. Ono je to tak, že po ukončení odškodnění zavládla v česko-německých vztazích fáze jakéhosi konce dějin, pocitu, že teď jsme vlastně dosáhli toho nejlepšího stavu, jaký jsme kdy měli, a že to automaticky poběží dál bez jakýchkoliv problémů. Ale problémy samozřejmě vznikají a jedním z úkolů Fondu je i to, aby problematická témata pojmenovával. Jedním z našich témat roku se právě proto stala i podpora zaměřená přímo na pohraniční oblasti. Ne ve smyslu rozvoje infrastruktury nebo zlepšování sociální situace, ale spíš posilováním občanské společnosti s přesahem přes hranici. Specifickou oblastí, zaměřenou rovněž na rozvoj pohraničí, je podpora renovací památek v bývalých Sudetech. Jde o finanční prostředky, které jdou do kostelů a hřbitovů v obcích, které dřív byly osídleny Němci. Ti tam dnes přicházejí se zájmem společně s Čechy tato místa kultivovat.

Přichází impuls k renovaci památek spíše z německé strany? Vracejí se Němci a chtějí opravovat ty oblasti, v kterých žili jejich předci?

Platí to oběma směry. Přicházejí jak Němci, kteří navštěvují rodné vesnice a mají zájem, aby místa jejich dětství vypadala lépe, a tak vyberou mezi sebou prostředky, udělají sbírku. Často ale impuls vychází i z české strany, kdy za námi přicházejí představitelé měst, obcí či spolků a my je pak nasměrujeme na skupiny vyhnaných Němců z jejich regionu. Naše podpora totiž není zaměřená pouze na renovaci oné konkrétní kulturní památky, protože ruku v ruce s tím dochází i k obnově vzájemných vztahů. Nefunguje-li partnerství s Němci, nemůžeme aktivity českých obyvatel podpořit.

Mluvil jste o 90. letech a fukuyamovském pocitu ve vzájemných česko-německých vztazích. Jak byste hodnotil ty dnešní?

Jejich úroveň je dnes na zcela nadstandardní úrovni. Myslím ale, že jsme všichni poznali, jak nesmírně důležité je nepodcenit vzájemný dialog. Jednak nenechat narůstat indiferenci, to v první řadě znamená nikoliv negativní postoje, ale zkrátka nezájem. Je nutné starat se, aby v obou společnostech byli výrazní stavitelé mostů, protože – a to je myslím to aktuální poznání – se může stát, že se začnou rozdmýchávat nové stereotypy, které už třeba s historií ani vůbec nesouvisí. Černobílé vidění světa pak může začít negativně ovlivňovat postoje společností vůči sobě navzájem.

Co v této oblasti fond konkrétně dělá?

Jednak podporujeme stovky projektů ročně, díky nimž se Češi a Němci mohou lépe poznat. Začali jsme například také vyhlašovat Česko-německou novinářskou cenu. Právě nyní je možné posílat nominace. I když se snažíme, aby se lidé co nejvíce potkávali a sami si dělali názor, velká skupina lidí k tomu nemá možnost a je závislá na dobrém zpravodajství. Je proto enormně důležité podporovat kvalitní žurnalismus, zviditelňovat dobré příklady a přispívat k tomu, aby tento zdroj informací nabourával právě černobílé vidění světa. Hlavně kolem migrační krize jsme si to uvědomovali nejvíc, kdy se strach české společnosti z uprchlíků často pojil s negativními postoji k Němcům. Když se podíváme na statistiky oblíbenosti Německa dnes, je potěšující, jak rychle se obliba Němců po letech 2015 a 2016 zase vrací do původní polohy. Ukazuje to, že vnímání migrační krize byl sice velmi silný negativní impuls, ale že je zde určitý pevný základ ve vzájemných vztazích a my Němce vnímáme v zásadě pozitivně.

Jak to vypadá se sociologickými daty v případě oblíbenosti Čechů u Němců?

Tam je to složitější tím, že velká část německé společnosti vlastně neví, co si o Češích a České republice myslet, protože prostě nemá dostatek znalostí a zkušeností.

Mluvíte primárně o západní části země?

No to je právě zajímavé. My jsme před rokem u příležitosti 20. výročí Česko-německé deklarace udělali velký sociologický výzkum společně s německým Institutem pro demoskopii v Allensbachu a společností STEM. Na rozdíl od dat STEM, která jsou dlouhodobá, a je tak možné sledovat delší vývoj, se na německé straně dlouhodoběji otázkou postoje Němců k České republice vlastně nikdo nezabýval. Je proto složité mluvit o trendu, ale na přelomu let 2016/2017, kdy průzkum vznikl, bylo zřejmé, že se ve vztahu k České republice skutečně stále velmi silně liší postoje západních a východních spolkových zemí. Němci z východních spolkových zemí převyšovali ve svém zájmu o dění v Česku nejen své krajany ze západní části země, ale míra jejich zájmu byla i vyšší než u Čechů o Německo. Zajímavé bylo i zjištění, že hranice funguje spíše jako pozitivní katalyzátor vzájemných vztahů. Byť jsou v těchto oblastech velké sociální problémy, existuje tam větší hustota kontaktů mezi Čechy a Němci a tím pádem i větší otevřenost a vstřícnost.

Mluvil jste o stereotypech, byly nějaké historické resentimenty rozdmýchávány i v reakci na migrační krizi?

Myslím, že stereotypy vznikaly velmi rychle na obou stranách. Když jsme teď mluvili o německém vnímání Čechů, tak mě překvapilo, že se velmi rychle vytvořil paušální obraz jakéhosi nevděčného xenofobního Východoevropana. Pojem střední Evropa byl najednou nahrazován označením východní Evropa. V řadě německých médií jsem vnímal relativně malou snahu zabývat se nějak podrobněji rozdíly, jak reaguje česká společnost, polská nebo maďarská - a jaké příčiny ty odlišné postoje mají. Na české straně jsem velmi intenzivně vnímal zjednodušené mainstreamové zpravodajství, hlavně ve smyslu různých „badnews“ a zprostředkovávání katastrofického obrazu, který pak ústil do stereotypu „Němci se zbláznili“, navíc teď zase„rozhodují o nás bez nás“ a to, co si nadrobili, ať si tedy sami řeší. Nemyslím si, že to bylo primárně neseno historickým resentimentem, nicméně částečně tento přístup cílil i na možnou historicky podmíněnou obavu z hegemonie Německa u části naší společnosti.

Zlepšilo se pak zpravodajství? Na obou stranách?

S tím, jak se celkově situace uklidňovala, přestalo to být české straně tak křiklavé, ale v zásadě nemyslím, že by došlo k výrazné reflexi. Na německé straně se každopádně němečtí diplomaté a politici v celé věci zorientovali a začali rozlišovat. Částečně se to pak projevilo i na mediální scéně, ale samozřejmě to nejde ze dne na den. Nicméně k pozitivnímu posunu došlo.

Fond mimo jiné podporuje nejrůznější vzdělávací projekty v rámci obou zemí. Jak se na středních a základních školách vyučuje o česko-německých vztazích a společné historii?

To je otázka, která je daleko hlubší a širší a týká se obecně způsobu výuky na středních školách. Na jednu stranu teď existuje už i relativně dobrá nabídka různých projektů, jak oživit výuku právě s ohledem na česko-německé vztahy, ale naráží to stále na to, že většina učitelů k tomu buď nemá prostor, nebo na to nemají chuť. Do výuky se tím pádem nakonec integruje méně těchto nových zajímavých přístupů, než by bylo ideální.

Je dnešní mladá generace stále „zatížená“ historickou pamětí? Vnímají mladí lidé vzájemné česko-německé vztahy nějak specificky?

Je to samozřejmě zcela jiná situace než před dvaceti lety. V některých rodinách se skeptické postoje k Německu pramenící z historie 20. století přenášejí z generace na generaci, ale pokud bych měl zobecnit, tak dnes historická paměť pro mladou generaci většinově negativní roli nehraje. Naopak mi připadá, že na německé straně je to pro mladou generaci, pro potomky sudetských Němců, vlastně určitý moment, který je vede k tomu se o Českou republiku vůbec zajímat a pozitivně rozvíjet vztahy s Čechy. A to se často týká i mladých Čechů přesně v té rovině, že je zaujme možnost prozkoumat detailněji historii vyhnání Němců z jejich bezprostředního okolí a nacházet stopy jejich historie. To je pak moment, který je vtahuje do vzájemné výměny - a pomůže jim se s Němci setkat a blíže je poznat.

Vaše letošní téma je česko-německá reflexe. Co očekáváte od budoucnosti?

Očekávám, že se bude dále prohlubovat příkop mezi těmi, kteří se chtějí před světem spíše uzavírat a tendují k jednoduchým, ale ve skutečnosti iluzorním řešením, a těmi, kteří sází na mezinárodní spolupráci a evropskou integraci. A je i úkolem Fondu budoucnosti přehnané obavy z okolního světa rozptylovat. Dále jsme si říkali, že dvacáté výročí je právě potřeba využít k tomu, abychom se podívali, zda se už řada úspěšných formátů a témat nevyčerpala. Tím že dnes stojíme před novými výzvami, je potřeba zareagovat na to tím, že se zaměříme na něco trochu jiného a budeme i naše projekty rozvíjet trochu jinak. Například je potřeba je ještě více rozšířit mimo velká centra, vysokou kulturu a gymnázia. Myslím ale, že obecně málo zaznívá, jak dobře česko-německé vztahy fungují.

Je to oblast, která opravdu přináší radost -  a i v souvislosti s výročím Fondu je tohle něco, co bychom rádi více vnesli do veřejnosti. Proto chystáme na 2. června kulturní festival symbolicky na Mánesův most v Praze. Vystoupí tam skvělé české a německé kapely a divadelní soubory, budou tam dílny pro děti i dospělé, dobré jídlo a pití z Česka i Německa a chybět nebude ani fotbal. Bude to vlastně taková sousedská slavnost a já osobně se na to velmi těším a všechny zvu. Program a další informace zveřejňujeme na stránce www.most20.cz.

Zároveň bych rád, aby se nám povedlo najít způsob, jak do určité míry pomoci financovat rozvoj nejaktivnějších nevládních organizací a spolků, které za oněch dvacet let udělaly obrovský kus práce a podílely se na vytvoření pevného základu česko-německých vztahů. Rádi bychom jim pomohli v tom, aby se mohly posunout dál a alespoň na chvíli nemusely jen řešit, kde sehnat peníze na fungování.