Čtení memoárů mě většinou moc neláká a rozhodně je sama nevyhledávám. Trochu mě děsí zodpovědnost autora, jehož čtenáři budou „pouhé“ vzpomínky posuzovat jako pravdu a nic než pravdu. Díky spolupráci s Cenou Josefa Škvoreckého se mi ale nedávno dostala do rukou kniha vzpomínek celkem netypická a proto pro mě příjemně čitelná. Jde o Bajajovu knihu Na krásné modré Dřevnici, která byla loni na zmíněnou literární cenu nominována a získala i Státní cenu za literaturu.
Snad proto je kniha tak odlišná, že se celá věnuje dětství, které autor prožil ve Zlíně, respektive v Gottwaldově. Antonín Bajaja vypráví převážně o své nejbližší rodině, se kterou vyrůstal v rodinném domě sousedícím s rezidencí Baťových. Se svou setrou Janou prožívá malý Antonín řadu dobrodružství, na jejichž pozadí probíhá konec války, nástup komunistů k moci i menší a větší rodinná dramata.
Román je psaný formou dopisů, které autor píše v dospělosti sestře Jeanne, aby uspořádal své vzpomínky a starší texty. Jeho vyjadřování je proto bezprostřední a místy i jadrné. Nezdá se být vázané žádnými přísnými pravidly, takže vzpomínkové texty prolínají s glosami současné situace v republice, s písňovými texty nebo samostatnými povídkami. Bajaja dokáže hravé povídání o dětičkách utnout právě ve chvíli, kdy začne čtenáře mírně unavovat, takže i žánrově pestřejší čtení udržuje člověka v bdělosti a ostražitosti.
Ono se řekne: vzpomínky na dětství. Ale zkuste si na něco určitějšího vzpomenout. A musí toho být tolik, aby to vystačilo na knížku! Mě osobně moc baví, že Bajajovy příběhy jsou vykreslené do takových detailů, jakoby se staly včera. Nejsou jen „oprášené“. Jsou živé a nekape z nich ani sentiment, ani volání po návratu starých lepších časů. Je také moc sympatické, že se tu na svět dětí nepohlíží s nějakým dospěláckým nadhledem a shovívavostí, ani se tu netvrdí, že jejich „nezkažená“ optika je právě ta pravá pro odhalení poklesků dospělých. Když se v této knížce dítě k něčemu vyjadřuje, tak věcně. Když je nadšené, tak opravdově. Nekličkuje a po svém zpracovává to, co mu dospělí předloží.
Děti se třeba můžou rafinovaně mstít dospělým za to, že z cest odhrabávají čerstvě napadaný sníh. Při tryzně za smrt Stalina jim běží v hlavě texty náboženských písní. Jsou tak nadšené pro budování, že by vlastní tetičku udaly, že poslouchá Svobodnou Evropu. Také můžou vydělávat na prodeji sušeného zvířecího trusu. To všechno je čtení neobyčejně zábavné.
Při čtení toho, jak byly ve stejné době bez milosti perzekuovány například děti „buržoazních“ rodičů, naopak stydne krev v žilách. Ale najde-li se zde soudružka, která si ráda „smlsne“ na synkovi bývalého majitele lahůdkářství, objeví se vzápětí i sympatický a rozumný učitel, který se chlapce na vlastní nebezpečí zastane. Jsou to vzpomínky na skutečný svět, jeho krutost a nespravedlnost však není líčena prvoplánově a možná o to je svědectví působivější.
Jací dělňasi?
Pro Bajajovu rodinu padesátá léta nebyla jednoduchá. Dvě vily, které pro své dvě dcery, chlapcovu matku a tetičku, postavil dědeček, byly zabaveny. Soukromá ordinace Bajajova otce, uznávaného lékaře, uzavřena. Prarodiče vysídleni za město k prasečáku.
Autor se k tomu ovšem staví s nadhledem a nevnucuje nám své bolístky. Místo toho bravurně pracuje s ironií a nadsázkou, s jakou líčí zlínskou vyšší společnost ze starých časů a způsob, jakým se vyrovnala se změnou poměrů. Ve starších vzpomínkách probíhají dýchánky pod širým nebem, při kterých teče šampaňské ze sklepů hraběnky Šternberkové a podávají se sardelová vejce a jiné lahůdky z kuchyní paní primářové, hoteliérové, doktorové, docentové…
Později už podobná setkání probíhají v pozměněné společnosti a za poněkud jiných okolností: Společnost obědvá: „Elén, jak ti chutná to kuriózní menu?“ „Velmi stylové, Noro. Zvláště to – ehm – prostírání…“ „Ššššš,“ směje se Nora, paní Doktorová Foersterová. „Dalas tam dost cibule, Růženko?“ táže se naše maminka paní Ronzové. „Samozřejmě! Půl napůl s masem.“ „Já, když jsem měla vývařovnu,“ ozývá se Tonča Buchtová, „já jsem tam vždycky dávala víc cibule a nastavila to moukou. Dělňasi se nabaštili a vyšlo to laciněji.“ „Jací dělňasi?“ zaútočila soudružka. Sundala si sluneční brýle.
Na závěr bych autorovi vyslovila velké uznání za to, že dokázal napsat myšlenkově závažný text, při jehož čtení člověka nepřepadá deprese. Nejde o zlehčování skutečnosti, ani její přikrašlování. Je to jen jiný úhel pohledu, místy laskavý, jindy sarkastický, ale neodsuzující. Je příjemné pro změnu odcházet od přečtených stránek s úsměvem a s přiměřenou dávkou nově nabitého optimismu.
Petra Batók
(1979 v Praze), vystudovaná magistra umění na Literární akademii (obor mediální a komunikační studia), nedostudovaná environmentalistka na PřF UK (obor ochrana životního prostředí), pracovala jako referentka, asistentka, recepční a au-pair a PR manažerka v mediální agentuře. Dětství prožila v Praze, pubertu ve Starém Plzenci a dospěla v Londýně. Žije v Mukařově, je vdaná a má dva syny. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii a novela A pak už jen tma v nakladatelství Labyrint.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
