0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Spisovatelé o knihách9. 1. 20125 minut

Kam s ním?

Národ, vlast, nezapomeneme. Tato a podobná slova bylo lze slyšet v uplynulých týdnech. Mít ještě jednoho takového odcházejícího státníka, vypadalo by to stejně. Kýč je v zaměnitelnosti.

Jak samozřejmě jsou přítomni ti, kteří jsou pro nás určující, a jak dutě pak truchlíme pro jejich mizení! „Další rána,“ ozývá se jak refrén a člověk aby měl pocit, že to jde zkrátka z kopce, protože už není, kdo by poradil.

Když byla revoluce, seděl jsem na rohu postele doma v obýváku a v černobílé Tesle pozoroval muže v klobouku a vytahaném svetru. „Vážení přátelé“ – tehdy ještě ráčkoval a milovali jsme ho všichni. O dvacet dva let později jsem pozoroval stejný obývák. Postel i obrazovka už se vyměnily, místo zůstalo stejné. Na obrazovce se vyjímala katedrála a v ní podobizna téhož muže. To už neráčkoval ani nenosil vytahané svetry a oplakávali jsme ho všichni. Žil jsem, můj život byl najednou poskládaný do těch několika metrů.

Reklama

Václava Havla jsem měl rád tak nějak intuitivně, jako máme rádi třeba přírodu. Viděl jsem ho jen párkrát, na besedě se studenty Filozofické fakulty a na zahájení Fóra 2000, kam si zval bývalé prezidenty a různé spřízněné duše. Líbil se mi jeho dar vystihnout problém prostým slovem. Na dosah ruky jsme se nesetkali nikdy. Když v prosinci minulého roku odešel, podlehl jsem vlně postmortálního zájmu také já: ve zmíněném obýváku ležel na ostatních knihách v poličce Dálkový výslech, kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou. Sáhl jsem po ní.

Rozhovory vznikly korespondenčně v letech 1985–1986 u příležitosti blížících se padesátin a kromě samizdatu vyšly také v Londýně. Záhy byly přeloženy do němčiny a dalších jazyků, ještě v roce 1989 je vydal tuzemský Melantrich a v roce 1990 se dočkaly stotisícového nákladu. S dvacetiletým odstupem na ně navázala další publikace, poprezidentská literární koláž Prosím stručně, a zcela nedávno vyšly obě knihy společně pod zastřešujícím titulem Rozhovory s Karlem Hvížďalou.

Smrt je pěkná coura, zamává s věcma. Skutečně scelí člověka! Před smrtí byl Havel starým mužem sklízejícím pocty a režírujícím filmovou adaptaci své pozdní divadelní hry, a nyní je vším, čím kdy byl, najednou. Autor Odcházení je nám stejně přítomný jako autor Antikódů. Z Dálkového výslechu, psaného po několikaletém věznění, nyní promlouvá člověk paradoxně živější než před 18. prosincem 2011.

Je to člověk přemýšlející o svobodě a prahnoucí po ní, s rozvinutou formulační schopností a značným smyslem pro veřejné působení. Někdo, kdo dovede nahlížet sám sebe, přesto – alespoň jak sám říká – netuší, jak se tohle všechno poskládá. Dramatik v ústraní, kterého angažmá ve spisovatelských organizacích přivedlo do politiky. Autor šuplíkář, který vás rozšafnými žertíky přinutí k smíchu, zrovna když mluví o vězení. Analytik.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Ono není úplně snadné Havla „vrátit“ mezi spisovatele a nabízí se otázka, jestli je to vůbec možné/nutné/žádoucí. Havel totiž – měřeno dnešním pohledem – jako by od počátku ke svému prezidentování směřoval, rozhodně nešlo po Listopadu o nějaký nahodilý výběr. Byl prototypem angažovaného intelektuála, který se angažuje třeba tím, že hájí neideologickému (tedy jakoby neangažovanému) umění právo na život. Jeho známosti a činy od počátku přesahovaly jedno orané či neorané pole. A sám v rozhovoru říká, že druhý dech jako autor divadelních her vlastně nikdy nechytil.

Četba Dálkového výslechu mi příjemně prodloužila pocit, že mám svůj život jako na dlani, přesněji konkrétní dobové a myšlenkové souřadnice, z nichž můj život vyvěral. Nejsou to vždycky souřadnice úplně chic, mají svůj určitý šmah a zapomnětlivost, ne vždy vynikají ostrostí a možná až příliš často zapojují selský rozum. Když už jsem ale použil trapný příměr s přírodou, rozvinu jej jako louku hnedka za chalupou, přes kterou jste nikdy nešli, protože jste na to neměli čas. S tak domáckým pocitem jsem se brodil neznámými větami absurdního dramatika.

Zvláště bych vypíchnul dva momenty. Jednak se mi líbila Havlova kritika Kundery a jeho Nesnesitelné lehkosti bytí. Dovolím si citovat. „Nemohu se zbavit pocitu, že jeho [rozuměj Kunderově] koncepci Evropy […] docela vyhovuje představa, že u nás je všechno pořád jako počátkem sedmdesátých let a že všechny petice jsou stále zřetelněji usvědčovány ze své absurdní beznadějnosti.“ Načež Havel ukazuje, oč svobodněji se žije v osmdesátých letech a čeho všeho disent dosáhl.

V jádru se jedná o složitý morální problém, který řeší také Vaculík v Českém snáři. Má smysl nechat se zavírat? Nehrajeme si tu jen na hrdiny? Havel věří, že morální činy se zhodnocují pomalu a nenápadně, a že tudíž mají svůj smysl. Kundera naopak, tolik Dálkový výslech, jako by fandil pouze okamžitému efektu. Ovšemže, celá věc je zamotanější, hraje tu roli problém exilu a pocitů vůči exilu a mnoho dalších věcí.

Druhý moment, který mne zaujal: četba téhleté knížky poznamenala můj vlastní projev ústní i písemný. Po několik dní jsem v pracovní korespondenci používal hojně středníků a nahlížel každý problém z vícera stran než obvykle. Po několik dní jsem rozumoval třeba o tom, jaké možnosti a problémy vyplývají demokracii z fenoménu sociálních sítí. Není to jasný signál svědčící o poutavosti a originalitě knížky?

Dálkový výslech, rozhovor s Karlem Hvížďalou, Václav Havel nakl. Torst, 1999

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a  Souvislostech.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].